Určitě vás při zkoušení inscenace muselo napadnout, že ji lidi budou srovnávat se známým filmem Ladislava Rychmana z roku 1964. Jak jste se s tím pokusil vyrovnat?
Samozřejmě mě to napadlo. Film mám moc rád a přijde mi dokonalý. Viděl jsem, že se na divadle nějaké adaptace dělaly a často se přistupovalo k modernizaci či posunu. Já to od počátku vnímal tak, že když jdou lidi na Starce na chmelu, jdou na písničky, ale také na téma a určitý styl. Od začátku jsem se chtěl držet konceptu udělat to co nejvíc v duchu originálu. Vystihnout dobu, mít autentické kostýmy. Nesnažit se o nějaký posun. Nechtěl jsem na sebe režijně upozorňovat. Ale zákonitě to musí být trochu jiné, film a divadlo není to samé. Ve filmu nejvíc vynikají scény ztvárněné Vladimírem Pucholtem. Myslím, že postava Filipa vychází z jeho improvizace.
U vás hraje Filipa Ivan Lupták. Právě on se srovnání s panem Pucholtem asi nevyhne...
To se dá řešit buď tak, že to uděláte úplně jinak, nebo se inspirujete tím nejlepším. Já s Ivanem o panu Pucholtovi záměrně vůbec nemluvil. Bavili jsme se jen o charakteristice postavy Filipa. Nechtěl jsem ho srovnávat nebo do něčeho tlačit a byl jsem zvědavý, jakým způsobem to pojme. Myslím, že částečně se inspiruje, částečně to dělá po svém. Určitě je lidi budou srovnávat a někoho možná nebude Ivan bavit. Mě baví.
Ivan Lupták a Berenika Kohoutová
Zkoušeli jste kontaktovat někoho přímo ze zmíněného filmu?
Ne. My jsme si rekapitulovali, o čem ta doba u nás byla. Nebyl to už tvrdý socialismus. Často se Starci dávají do kulis totality, ale tak to úplně nebylo. Poměry už byly volnější a hodně se naše krajinka inspirovala Západem. Jinak by takový film ani nemohl vzniknout. Divák dnes neví, k čemu byl chmel. Má ho spojený jen s pivem. Že to byl vlastně největší vývozní artikl, co Československo mělo, to už se moc neví. Přišlo mi dobré zaměřit se na to, aby se člověk i něco dozvěděl, protože na chmelu se vše odehrálo. Od pamětníků jsme zjistili, jak vše probíhalo. To byla totální skromnost, všichni leželi na hromadě. O to zajímavější příběhy mohli prožívat. Dneska jsou mobily a není to podle mě taková romantika, jako když třeba týden vůbec nevíte o rodičích.
Na vaše představení tak pravděpodobně půjdou dvě skupiny diváků. Zaprvé pamětníci si vše připomenout a zadruhé mladí, kteří o té době asi moc nevědí. Co nabídnete těm mladým?
Mně se na té době líbilo, že byla v něčem něžná a naivní. Že láska, která se řeší v příběhu, měla úplně jinou podobu, než má teď. V současnosti je to hodně o sociálních sítích a přetvářce, už se neřeší jádro pravdy. V závěru zkoušení jsem proto začal panikařit a říkal jsem si: třeba to bude pro mladé nuda. Dřív neměli lidé tolik možností jako dneska. Měli tak větší prostor prožívat skutečný život. Když jsem film viděl po dlouhé době, přišla mi součástí stylu i ta historičnost. Že se mluvilo jiným jazykem, že to bylo z pohledu dneška trochu naivní, ale pro mě pravdivé. Lidé si uvědomí, že bylo snazší se orientovat v rámci zla a dobra. Teď to není tak jednoduché. I proto si hledáme zástupce dobra a zla. Přijde mi, že hodně lidí se snaží co nejméně vydat a co nejvíc dostat.
Scéna, choreografie i písně na mě působily dobře. Ale při dialozích jsem pořád viděl ten film. Navíc lidé prakticky celé představení téměř nereagují. Jak těžké je to třeba pro herce?
Dost. Není to komedie. V momentě, kdy se začnete divákům podbízet a dělat z toho srandu, nefunguje to. Když herci vystoupí z role a chtějí si získat publikum, vypadnou z postav. Musí to ustát. Je těžké se s těmi postavami ztotožnit. Myslím, že tanečníkům chvíli trvalo, než si zvykli na tu naivitu, protože nic takového nezažili. Z dnešního pohledu to může působit až lehce „nablble“. Já jsem chtěl, aby taneční čísla byla naivní. Kdyby se choreografie udělala moderně a vehementně, duch by se vytratil. Ještě k tomu hrajeme na venkovní scéně, která má svoji romantiku, ale i úskalí, jako je pozdější tma či okolní ruchy.
Adam Kraus
Vy jste si Letní scénu na Vyšehradě zkusil už dříve s jinými inscenacemi...
Nikdy jsem ale nezkoušel přímo pro Vyšehrad. Dělal jsem komorní věci v menším obsazení do divadla a pak se to hrálo i v létě na Vyšehradě. Tady byl koncept, že to bude jen pro open air. Proto jsme třeba vymýšleli chmelovou oponu, přes kterou se dá udělat předěl. Na divadle si můžete pomoci tmou, tady to nejde. Navíc každá repríza je jiná.
Předěly jste vyřešili i za pomoci dobových nahrávek o vztazích. To byl váš nápad?
S dramaturgyní Darinkou Abrhámovou jsme to chtěli celé propojit s něčím dobovým. Původně mě napadlo použít staré znělky z rozhlasových pořadů, stylově mi to tam sedělo. Chtěl jsem vše stavět na nostalgii, aby si pamětník vybavil co nejvíce věcí z té doby. V nahrávkách si můžou i mladší diváci poslechnout, jak lidé tehdy mluvili, jak věci vnímali. To není žádná stylizace.
Využil jste na scéně živou kapelu a také pro Starce typické kytaristy. Jak důležití pro vás byli?
Viděl jsem na videích v různých divadelních adaptacích, jak pojali kytaristy. Vždycky to mělo nějaký posun. A všechno se mi zdálo legrační, občas i nepatřičné. Někdy měli džínové bundy nebo byli celí bílí. Film je kultovní a já bych to lépe neudělal, prostě to bylo dokonale vymyšlené. Přišlo mi hloupé to někam posouvat. Na divadle je přidaná hodnota, že je to celé živě, tady a teď.
Když vás tak poslouchám – někdo si může říct: vždyť ten Kraus to jenom převyprávěl...
Ano, to může. Jsou diváci, kteří právě čekají na posun nebo na jiné pojetí a můžou být zklamaní, že se tady tak nestalo. Ale já jsem v tomto ohledu konzervativní. Vnímám to tak, že lidé, kteří mají Starce rádi, mají rádi i to jejich retro. Můj koncept je úcta k originálu.
V jednom rozhovoru jste řekl, že přijímáte stále obtížnější úkoly. Jak nároční byli Starci? Úkol to byl těžký. V první řadě v tom, že to byl muzikál.
Já vždy zkoušel jen s pár herci. Tady je tolik složek, že jsem z toho na začátku trochu šílel. Přišel jsem na zkoušku, kde bylo čtyřicet lidí, a zamotala se mi hlava. Chtěl jsem to dělat jemně, něžně, a ne nabušeně, jak je obecně u muzikálu normou. Je to jiné, než si člověk představuje.
