Co vás a češtinu zavedlo tak daleko?
Už při studiu na vysoké škole jsem pokukovala po čínštině, ale nakonec jsem si studium o další obor nerozšířila. Dalšími impulzy byla opakovaná setkávání s asijskými studenty a kulturně různorodým prostředím během mojí praxe tady v České republice. Jakmile jsem objevila možnost učit češtinu prostřednictvím Domu zahraniční spolupráce, vybírala jsem nejdřív působiště o něco blíž. Nakonec jsem se dostala do Brazílie, do Sao Paula. Tam jsem působila šest let jako učitelka češtiny jak v Česko-brazilské kulturní unii, což je jeden z nejstarších krajanských spolků, založili ho v roce 1895, tak na Universidade de Sao Paulo, která patří celosvětově k nejlépe hodnoceným univerzitám. Období šesti let je nejdelší možnost působení v jedné destinaci. Jsem více introvert, je mi proto asijská povaha bližší. Když se naskytla možnost vyučovat náš jazyk na Tchaj-wanu, byla to pro mě velká výzva. Vyšlo to.
Odkdy tam jste?
Od začátku února 2021, tehdy tam ještě nebyl covid. Ale povinnou přísnou třítýdenní karanténu jsem absolvovala po příletu. Izolace a uzavírky „první vlny“ začaly až koncem května.
Jak se domlouváte?
Základním dorozumívacím jazykem v lekcích je čeština, v nouzi největší pak angličtina. Stejně tomu bylo i v Brazílii. Samozřejmě v osobním životě je angličtina na prvním místě, velmi často však při běžných mimopracovních aktivitách nestačí, a tak je potřeba buď místní překladatel, nebo aplikace v mobilu.
Je o češtinu velký zájem?
Zájem je především kolísavý a možná i restrikce během semestrů nějakým způsobem tu křivku ovlivňují. Loni bylo v českém programu tchajwanské National Chengchi University přes padesát studentů, letos se zatím přihlásilo třiatřicet.
To mi nepřipadá málo.
Začátečníků v prvním semestru je vždycky nejvíce, naopak v nejpokročilejší skupině můžete mít například jen dva nebo tři studenty. O to je práce s nimi intenzivnější. Češtinu zde vyučuje moje tchajwanská kolegyně, ta vystudovala bohemistiku v Praze, a já jako rodilá mluvčí.
Koho učíte?
Převážně jsou to studenti slovanských jazyků na katedře slovanských jazyků a literatur. Češtinu si vybírají jako druhý nebo třetí cizí jazyk. Jsou to mladí lidé od osmnácti do pětadvaceti let. Většinou je to jejich první kontakt s evropskou kulturou a současně velká exotika, ostatně jako pro nás jihovýchodní Asie. Občas je to roztomilé. Studenti jsou většinou už velice dobře jazykově vybavení, vedle mateřské čínštiny nebo tchajwanštiny či jiného tamního jazyka umí výborně anglicky a rusky, čeština nebo polština se jim proto už učí mnohem snadněji.
Přece jenom mají mluvidla nastavená jinak.
To souhlasí. Výslovnost jim dělá problém. A to je právě u začátečníků ten krásný moment, kdy pomocí mnoha různých technik a artikulačních cvičení začnou krásně vyslovovat, pokud tedy dostatečně překonají ostych před spolužáky.
Narazila jste na někoho, kdo mluví česky tak, že to nepoznáte?
Zatím ne, ale občas se setkám s někým, kdo k tomu má blízko. Jsem v tomto směru optimistka. Jsou mezi nimi talenty.
S čím se nejvíc potýkají?
Snaží se být co nejdokonalejší, bojí se, že udělají chybu, zvláště na veřejnosti. Kultura na Tchaj-wanu je nastavená tak, že člověk nesmí ztratit tvář tím, že udělá chybu. To je ve výuce brzdí. Aby se student něco naučil, musí mluvit. I s chybami. To se snažíme společně překonávat. Ale není pro ně lehké rozumět mluvené češtině.
Jak dlouho kurz trvá?
Český studijní program je rozvržen na tři roky, kdy dosáhnou úrovně B1. Je to dobrý základ například pro pokračování v České republice.
Co žáky ke studiu vede?
Častým důvodem je kultura. Znají knihy Bohumila Hrabala, Jaroslava Haška, Milana Kundery. Rádi by přeložili do čínštiny i ostatní české autory. Je to pro ně obrovská motivace. Znají hudbu Antonína Dvořáka, i když neznají skladatelovo jméno. Na Tchaj-wanu slyšíte klasickou hudbu všude, v nákupních centrech, při večerním cvičení v parku. Dvořákovu známou melodii z Larga Novosvětské symfonie pouštějí dětem v mateřské škole jako znělku k usínání. Hudba má pro ně velký emoční náboj a to je také přivádí ke studiu jazyka. Jedním z impulzů je i touha navštívit Českou republiku a studovat tam nebo jen poznat krásná místa, o nichž se v lekcích dovídají.
Jak jste se sžívala s prostředím?
Když jsem na Tchaj-wan přiletěla, dva měsíce vše probíhalo v běžném rytmu a pak přišel další obtížnější moment, jejich první covidová vlna. Všechno se zavřelo, výuka probíhala jen on-line. První mimopracovní i pracovní sociální kontakty se na tři měsíce přerušily. Člověk mohl být jen v bytě, nebo jít do kanceláře, vstup kamkoli jen po načtení QR a změření teploty. Mohli jste se venku s rouškami projít, ale na ulicích ani v parcích nikdo nebyl. Mě to nepřekvapilo, ve dvanáctimilionovém Sao Paulu to bylo obdobné. Jindy rušné město bylo najednou prázdné. Rozdíl je i v počasí, v letních 45 stupních za tak vysoké vlhkosti se bez klimatizace neobejdete. Když byly v červnu a červenci zavřeny veškeré možnosti venkovních aktivit, bylo mé první léto na Tchaj-wanu opravdu neobvyklé.
V čem je prostředí ostrova odlišné?
Tchaj-wan je jiný ve všem. Jak v porovnání s námi, tak s Brazílií. Na vysokou úroveň bezpečnosti a čistotu veřejných míst se velmi příjemně zvyká. Nikde nejsou odpadky, ale také téměř nikde nevidíte ani odpadkové koše. Parky a dlouhé udržované cyklostezky a sportoviště, turistické trasy nádhernou přírodou a respekt a soužití s původními obyvateli ostrova. To je opravdu vzácné.
Tchajwanců je dvakrát víc než nás a ostrov má polovinu rozlohy České republiky. Netrpí přelidněním?
Určitě ne. V Tchaj-peji žije přes dva a půl milionu obyvatel, ve městě Sao Paulo přes dvanáct milionů. Provoz i během dopravní špičky v Tchaj-peji je mnohem plynulejší a svižnější. Už jen při používání dopravy můžete vidět, že tam vše funguje podle přesně daných pravidel a Tchajwanci je berou jako samozřejmost, nesnaží se je obcházet. Nepolemizují o nich, vždyť jsou pro jejich bezpečnost. Když se stane nehoda, všichni spolupracují na jejím odstranění. Nezaznamenala jsem ani kriminalitu.
Co napětí, které vládne mezi Čínou a Tchaj-wanem? Je znát?
Mám zřejmě velké štěstí, ale já takovým pocit nemám. V permanentním ohrožení samozřejmě žijí ve smyslu častých zemětřesení a tajfunů. Tchajwanci jsou velice klidní, mírumilovní a nad věcí. Nenechají se vyprovokovat. Žijí si svůj život, jsou hodně pracovně vytížení.
Co o nás reálně vědí?
To opravdu nevím, nejsou zvyklí vyjadřovat se otevřeně před učitelem nebo starším člověkem. Bývají velmi překvapeni, když se dozvědí, že prioritou Čecha není trávit čas v práci, ale naopak s rodinou a s přáteli. Je pro ně divné, že se rádi opalujeme, že dokonce chodíme v zimě do solárka. Na Tchaj-wanu se naopak používají bělicí krémy a deštníky před sluncem. Kdo je opálený, ten je z venkova. Samozřejmě stolování je velmi odlišné a obvykle se nečeká, až číšník přinese jídlo všem, aby začali jíst společně, na to prý není čas.
Co si cizinec nesmí dovolit v osobním styku?
Pohybuji se v prostředí mladých lidí, kteří jsou mnohem otevřenější a méně tradiční Tchajwanci. Mí kolegové jsou z různých zemí nebo studovali či pracovali v zahraničí, a tak nenarážím na nějaké velké kulturní tabu. O to víc je však citlivé téma politického dění ve světě, protože se vždycky najde někdo, koho to osobně zasahuje.
Kdy si vás Tchajwanec pustí do soukromí?
To záleží na situaci. Samozřejmě ne při prvním kontaktu. Záleží také, odkud se znáte, jak často jste v kontaktu, jaké máte zájmy. Tchajwanci mají cizince rádi a rádi je seznamují se svým prostředím. Avšak první pozvání do soukromí, a to na pravou brazilskou kávu, jsem provedla já. Také velmi záhy po mém příjezdu přišlo pozvání od mojí tchajwanské kolegyně. Další kontakty byly z pracovního prostředí. Pobývali jsme s některými pravidelně za doby karantény v kanceláři, když jsme netrpělivě sledovali každou změnu v restrikcích, až bude povoleno vyjet z města. Hned v půlce srpna se jelo na výlet. Tchajwancům záleží na tom, abyste se mezi nimi cítil dobře.
