METROROMANTIK
Svou Dalimilu jsem si opravdu ulovil, mým velkým koníčkem mimo jiné je rybaření. Ale od začátku. Po 27 letech manželství, v 55 letech jsem se rozvedl, spálil za sebou všechny mosty a vrátil se domů do Brna. Začal jsem úplně od začátku, počínaje bydlením, novou prací, ve městě, kde jsem skoro 30 let nebyl. Bez přátel, sám voják v poli. Naproti mého bytu bydlela čerstvá vdova po jednom brňenském herci, opravdová dáma, se vším všudy. Nějak se dala řeč, začalo to společným venčením jejího jezevčíka, a skončilo to samozřejmě u ryb. A šlo to až tak daleko, že se jednou vydala až za mnou k vodě, kde jsem rybařil. Já v maskáčích a holinkách, ona přišla v červených lodičkách, bílých vypasovaných kraťasech, bílé halence. Jak se snažila dostat za mnou až k vodě, samozřejmě že ji ujely nohy... a bylo vymalováno. Zablácená skončila v mém náručí, kde je do dnes. Stále rybaříme, máme radost z každého úlovku. Dalimila ač sama nechytá, je skvělá kuchařka a na ryby vyráží stále se mnou jako dáma. Skládací křeslo, nezbytná vychlazená láhev vína s broušenou sklenicí, svačinka, něco na čtení, místo pláštěnky deštníček, to je její rybářská výbava. Tak tolik je můj příběh, že i na sklonku života jde nalézt smysl života, lásku, domov, novou rodinu. Přikládám pár našich rybářských fotografií a selfíček.