Téměř epochální objev ohlásili ženy a muži vrtající se kvůli své profesi v zemi. Archeologové našli na dohled od památné hory Říp nezvykle velkou mohylu, šest tisíc let starou, ve které ovšem nebyl žádný vojevůdce, ale dítě. V blízkosti hrobu jsou i nejrůznější předměty, odborníci je proto nyní nejrůzněji interpretují, snaží se ze zbytků každodenních i nekaždodenních předmětů našich předků vyčíst, co tu tehdejší obyvatelé dělali, jak žili a co si možná i mysleli.
Občas mě napadá, co vyčtou archeologové za dalších pět nebo šest tisíc roků z toho, co najdou v zemi po nás. Kladl jsem si tuhle otázku už v době, kdy na okraji Jižního Města, u lesa zvaného Milíčovský, rostla hora zeminy, kterou stavbaři vyváželi z míst, kde vznikalo největší panelové sídliště u nás. Tehdy i nyní. Později protáhlý vrch nazvali projektanti UTÚM (Umělý terénní útvar Milíčov). Ještě mnohem později ho osázeli zelení, trávou a stromy, vyhloubili do něho „průsmyky“, naplánovali cesty, některé vyasfaltovali, přidali lavičky a stoly pro venkovní posezení.
Já si ale vzpomínám, jak nákladní tatrovky vyvážely na tuhle hromadu nejen zeminu, ale všechno, co po stavbařích zbylo, co rozbili a nepoužili. Sklápěčky sem kupily tuny ztvrdlého cementu, poškozené panely, cihly, překlady, železný odpad, staré pneumatiky, lopaty. Říkal jsem si, že pod zeminou tady leží jedno další Jižní Město, které nikomu neschází v účetnictví ani ve skladu. A už tehdy jsem si říkal, jak budou jednou tyhle zakopané „poklady“ interpretovat archeologové. Nebo mimozemšťané. Na ještě nezkultivovaném kopci totiž vznikaly v roce 1982 úvodní scény filmu Srdečný pozdrav ze zeměkoule režiséra Oldřicha Lipského. Ten stávající binec tehdy jen zlehka vylepšili bince dovezeným.
Vzpomněl jsem si na tohle vše, když před pár dny začali v Kunraticích, vedle vysokoškolských kolejí, hloubit základy nějaké velké stavby. Ponechám stranou, že zase zmizí jeden velký kus zeleně. Pozoruhodné je, jak bagry z plochy, které byla velkým trávníkem, hloubí spolu s hlínou i tudy podobných „odpadků“, které se o nějaké tři čtyři kilometry směrem na východ skrývají v UTÚMu. Kusy panelů, velký pneumatiky, snad z traktoru, zbytky panelů, zkroucené armatury a tak dál. Dokonce ze země vydolovaly i několik zachovaných čísel časopisu Naše rodina z roku 1971, který vydávala Československá strana lidová. Tiskoviny a další nepořádek tu musely být zahrabané od začátku 80. let minulého století, kdy začalo ubytování studentům sloužit. Jako tomu bylo na tehdejších stavbách socialismu. Pod zem se schovalo všechno. Stačilo přehrnout bagrem.
Ale když už jsme u té archeologie. V létě jsem na chalupě přesazoval z květináče smrček do zahrady. Vykopal jsem půl metru do hloubky a – objevil šest dlažebních kostek. Padesát čísel pod povrchem. Otázky se samozřejmě nabízely. Zbytky dávné silnice? Jedna vesnicí vede, ale tady? Pozůstatek barikády z jara 1945? Boje na barikádách se v květnu 1945 nikde v okolí neodehrávaly. Vysvětlení nemám. Co by na to řekli archeologicky studovaní?
