Před třemi roky jsem se pustil do trápení těla chladem poprvé. Začal jsem blbě. V zimě. Nejdřív krátká horká sprcha a pak šupky hupky na balkon do zimního mrazu. Vydržel jsem to až do konce února nebo března. V mezidobí jsem vyrobil rozhovor s šéfem pražských otužilců, abych podpořil své snažení i teorií. Zimu jsem prožil bez nachlazení a kýchání či jiných respiračních potíží. Jak ale mrazy polevily, přestal jsem tělo vystavovat venkovnímu chladu (bylo už relativně teplo). A opět se nechal zhýčkat výhradně teplým sprchováním.
Ve sprše jen na modrou, ale chce to vůli
Druhý impulz přišel s válkou, kterou rozpoutal kremelský vládce proti Ukrajině. Při pohledu na vybombardovaná města a lidi schované ve sklepích bez tepla nabízel otázku: Jak to vydrží, co prožívají? V teple obýváku se u obrazovky snadno teoretizuje. Když jsem se počátkem června během pracovní cesty v Turecku jako jediný ze skupiny novinářů odvážil asi na patnáct minut do dvacetistupňového moře a oddrkotal si plavbu kolem lodi, bylo rozhodnuto.
Už se začínalo mluvit o nedostatku zemního plynu, o tom, že v zimě budeme asi mrznout. Svět přeje připraveným. Po návratu z nastupujícího tureckého léta bylo rozhodnuto. Nebuď srab a začni trénovat. A tak páka na sprše v poloze teplá voda přestala existovat. Modrá je dobrá. Ale úplně bez bolesti to nebylo.
Jak jsem se až později doslechl, předešlý chladový trénink jsem měl začínat v létě. Má to mnoho výhod. Jednak voda v potrubí, i když proteče do domu pod zemí, je v tomto čase studená, ale ne ledová. Takže se nesprchujete do venkovní zimy nebo chladna. Když máte v bytě letních třicet, není to totéž, jako když se vymácháte ve studené vodě a stoupá vám pára od úst.
I když už mám za sebou šest měsíců studeného omývání, před každým spuštěním sprchy musím bojovat s vůlí – co kdybych si alespoň tentokrát udělal dobře? Hlavně nyní, na počátku zimy, kdy už se voda nemá pod zemí kde ohřát a neohřeje se nijak zvlášť ani při „pobytu“ v potrubí uvnitř domu, není už moc velký rozdíl mezi tím, co teče v Kunratickém potoce nebo ve Vltavě pod Karlovým mostem. Každodenní ranní a večerní první kontakt s „modrou“ vodou přináší v první vteřině krátký tepelný šok a tiché nadávky.
Zajímavé však je, že to opravdu trvá jen vteřinu, možná dvě. Pak se tělo rychle regeneruje na ledničkovou teplotu tekutiny. A přestává klást, spolu s mozkem, odpor. Naopak představa, že bych se měl polévat teplou tekutinou, se najednou zdá jako nesmysl. Návyk na studenou koupel významně podpořil letní pobyt na chalupě. Ze studny totiž i v tom nejparnějším létě napumpujete výhradně ledově chladnou vodu. Takže několikeré polití se z velkých věder od hlavy k patě přispívalo k tomu, že i tepelné šoky tohoto druhu ustupovaly následujícímu pocitu, kdy se tělem rozlije horko.
Je to jako odvykací kúra. Pořád je to ale jen „jako“
Jak se blíží konec roku a venkovní teploty klesají, i přes všechny výše uvedené návyky se vždy stavím pod sprchu s váháním. Sice si už nedokážu představit, jaké to je, zkrápět kůži příjemně teplou vodou, ale pořád cítím, jak mi do ucha cosi zlomyslně šeptá: „Teplo, teplo, to příjemné blahodárné teplo...“ Je to jako panák rumu postavený na stůl před člověka odvykajícího alkoholu. Možná je to podobné, jako když bývalému kuřákovi strčí pod nos krabičku se slovy: „Jedna tě nezabije...“ Chuť naložit se do vany plné horké vody, bez ohledu na to, kolik si energoobchodníci účtují za zemní plyn, vychlazenou duši nahlodává. Zatím se ale držím.
Když však přežívají v zimě lidé ve válce, kdy znají nanejvýš teplo z provizorních kamen a ohnišť, není na škodu si to připomínat. Jistě, tvářit se, že každodenní studenou sprchou „trpím“ stejně jako lidé ve válce, je směšné a na úrovni opravdové „pražské kavárny“. Je to jako držet doma hladovku s plnou ledničkou. Přesto musím ruskému vládci poděkovat. Zažít alespoň mizivý kousek toho, co jeho „zásluhou“ prožívají obyvatelé ukrajinských měst bez tepla a světla, je užitečné. Pořád je to ale jen hra. Kdykoli mohu otočit kohoutkem na červenou. Ale neotočím!
Není to pro každého
|
