Mít kousek půdy, kde je možné zahradničit, je sen mnoha Pražanů. Musejí ale sáhnout hluboko do kapsy nebo se poohlídnout ve vzdálenějších regionech. „Chybí nám zákon, díky kterému bychom mohli více působit na obce a chtít po nich pronájem volných ploch na zahrádky,“ říká v rozhovoru pro týdeník 5plus2 Marta Pawlicová, předsedkyně Územního sdružení Českého svazu zahrádkářů Praha-město.
Roste zájem Pražanů o zahrádky?
Zájem o zahrádky z roku na rok stoupá, už jsme si mysleli, že dosáhl vrcholu, ale letošní jaro předčilo všechna očekávání. Hlavně ve větších městech je hlad po zahrádkách obrovský, z vlastní zkušenosti předsedy Územního sdružení Českého svazu zahrádkářů Praha-město mohu říct, že Pražané jsou dnes ochotni dát za zahrádky neskutečné ceny.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Můžete uvést příklad?
Například realitní kancelář nabízela k pronájmu, ne prodeji, čtyřarovou zahrádku v kolonii v Řeporyjích. Pozemek má vlastníka, chatka je majetkem organizace, ale cena je stanovena na 600 tisíc korun. To je vlastně takové jednorázové odstupné, prakticky by to měla být finanční náhrada za porosty, chatku a případně nářadí, ale ve skutečnosti je to velice přemrštěná cena. Pak majitel platí každý rok poplatky stanovené danou organizací a to je tak v průměru 3 až 5 tisíc korun za rok. Volal mi zájemce, jde o mladou rodinu s dětmi. Moc rád by zahrádku získal, jen kdyby měl jistotu, že alespoň 10 let mu bude patřit. Ale to v Praze říct nelze, všechny smlouvy s magistrátem či s jiným majitelem jsou udělány tak, že majitel může dát tříměsíční výpovědní lhůtu bez udání důvodu, a developeři jsou silný konkurent. Jak to dopadlo, netuším, pán už se mi neozval. Nebo příklad z Prahy 3 Žižkov, čtyřarová zahrádka, půda magistrátu, chatka vlastní, ale spíše provizorní, cena 400 tisíc korun. Nová majitelka nám sdělila, že zahrádku tam moc chtěla, nelituje ani tu sumu, je šťastná. Podobné story mi sdělují i jiní zahrádkáři z dalších regionů. Zahrádku v Uherském Hradišti si dokonce koupili Pražané. Je to přece jen dál od hlavního města, ale když si na parcele zvelebí chatičku, mohou být v přírodě celé prázdniny, a to už stojí i za těch pár kilometrů. Navíc tam šlo o pozemek vlastní, což je dobrá investice.
Jak pražští zahrádkáři prožívali dobu koronaviru?
V době koronaviru se naši členové chovali skutečně vzorně. Na zahrádku chodili v roušce, pouze na vlastní parcele mohli pracovat bez ní. Ale nesměli chodit k sousedům, žádné návštěvy ani společné oslavy. Ani tato opatření naše členy neodradila na zahrádky chodit. Mnohdy jsem se musela smát, když takový člen sekal trávu, a protože chtěl posekat i společný chodník, okamžitě sahal po roušce.
Má vlastní zahrádka nějakou výhodu před chatami a chalupami?
Zahrádky máme kousek od trvalého bydlení, můžeme se chodit kochat našimi výpěstky každý den a můžeme na zahrádce pěstovat i plodiny, které vyžadují více závlahy a větší péči, což chataři a chalupáři, nejsou-li důchodci a nebydlí tam celé léto, nemohou. Proto ten zájem převážně mladých rodin o zahrádky. Škoda, že nám stále chybí zahrádkářský zákon, který je v současnosti v parlamentu, ale kvůli koronaviru je odsunutý. Tento zákon upravuje zahrádkářskou činnost jako veřejně prospěšnou, stanoví způsob přenechání pozemků k zahrádkářské činnosti a působnost správních úřadů a územních samosprávných celků při její podpoře. Laicky řečeno: zahrádkáři chtějí mít větší jistotu ochrany svých zahrádek jako takových a vědět, že se nebudou likvidovat takovou rychlostí jako doposud, kdy stačí žádost developerů o danou lokalitu a hned se zahrádky ruší. Smlouvy jsou totiž velice špatné, jestli se majitel půdy, což je většinou magistrát, rozhodne, může dát zahrádkářům výpověď ihned bez udání důvodu a zahrádkář se nemůže bránit. Kdybychom zákon měli, mohli bychom více působit na obce a chtít po nich pronájem volných ploch na zahrádky. Mohli bychom požadovat větší úctu k naší práci, protože to není jen hrabání v zemi, to je péče o krajinu, vztah k životnímu prostředí a udržování zeleně. A také vychováváme mladé lidi a dáváme smysl života starším. Ale když jsme jen spolek dobrovolníků, náš hlas není moc slyšet. Přitom všechny sousední státy, včetně Slováků, zákon mají.
Jak se dá k pronájmu zahrádky dostat?
Hlavně ve větších městech bývají zahrádkové osady na obecní půdě, tedy organizace je nevlastní, pouze si je pronajímá. V takovém případě ani nemůžete zahrádku prodat, pouze pronajmout. A tady některé základní organizace přísně dodržují pravidla – když pronájemce není schopen dobře hospodařit na pronajaté ploše nebo už nemá zájem, postoupí zahrádku výboru zahrádkářské organizace a výbor rozhodne o dalším pronajímateli. Bohužel, takto se chová jen asi desetina všech organizací v republice. A tak zájemci o kousek zeleně ve městě musí navštívit realitní kancelář, kde vám nabídnou předraženou zahrádku, nebo obíhat jednotlivé organizace, neustále se ptát a kontaktovat vedení, zda se něco neuvolnilo. Nelze totiž vytvořit pořadník, a to nejen celostátní nebo podle jednotlivých územních sdružení, ale ani jednotlivých základních organizací. Ten zájem je tak obrovský a vidina vysokých zisků ze strany nabízejícího tak okatá, že to nelze změnit. Dokud se nenajdou nové plochy na vybudování zahrádek, napětí bude přetrvávat a mít zahrádku bude terno.
Jak hodnotíte zatím letošní sezonu z pohledu počasí?
Jaro přišlo nečekaně brzy, letos nebudou meruňky, broskve, v některých oblastech ani třešně a višně, všechno spálil jarní mrazík. Ale zahrádkáři nemají strach z počasí, nebude jeden druh, bude jiný. A tak už koncem března byly zahrádky osázené brambory, cibulí, hráškem, vysazovala se sazenice kedluben, zelí, květáku. Ale jinak jsme v pohodě, teď nám trochu napršelo a hned je ta zahrádka krásnější. Držme se starých pravd a nesnažme se něco uspěchat. Příroda je skutečně mocná čarodějka a tu si musíme předcházet. Nebudou meruňky, budou jablíčka, nebudou třešně, zato bude hodně česneku a cibule, možná i brambor. Ale teď hodnotit celý rok je ještě předčasné. To, co je jasné, je radost z práce, bez které se zahrádkář neobejde. A ta nám naštěstí nechybí.
