Lukáš Malý je frajer. Teprve v šestnácti letech se mu podařilo napsat a vydat knížku s názvem Vázací motýlek, jejíž děj je částečně zasazen do ulic Prahy za dob první republiky. Tahle éra Lukáše už nějaký ten pátek podle jeho slov až nezdravě fascinovala. Usedl tedy k počítači a nenadálou záplavu inspirace ze sebe musel dostat.
„Můj hlavní hrdina Alois je mladý muž, kterému zdánlivě nic nechybí. Od vrstevníků se ale odlišuje jednou věcí. Je, podobně jako já, staromilec a je fascinován dvacátými léty. Kdyby mohl, nejraději by žil v době první republiky. Když má jednoho dne neskutečně živý sen o cestě časem, v němž pozná každý detail oblíbené doby i dívku svých snů, nehodlá se smířit s faktem, že se mu to celé jen zdálo,“ popisuje pro deník Metro děj své prvotiny Malý.
Hlavní hrdina Alois má se svým tvůrcem mnoho společného. Podobně jako on žije v maloměstě kousek za Prahou (Lukáš žije ve Slaném a do Prahy pravidelně dojíždí za prací), a také jde stejně houževnatě za svým cílem. Zatímco Malý si ve skutečném světě, konkrétně v pražské redakci časopisu ABC, vydělal při studiu gymnázia část peněz na vydání své knížky, jeho hlavní hrdina se na papíře pouští do pátrání po nesrovnalostech svého zážitku. Ve víru podivných příhod však podle Malého postupně ztratí jistotu, kdy vlastně opravdu sní, a kdy ne.
„Co se mu to stalo? Je všechno jen v jeho hlavě, navštěvuje jiný svět, nebo skutečně cestuje časem? Má snad halucinace nebo schizofrenii? A najde dívku, do níž se bezhlavě zamiloval, když ani neví, zda skutečně existuje? Uvidíme,“ dodává Malý, podle něhož je navíc kniha zakončena tak, aby si každý rozhodl, zda dopadla dobře.
„Ve dvacátých letech se měli pochopitelně z ekonomického hlediska mnohem hůře, než se máme dnes. Tuhle dobu si není třeba idealizovat. Na řadě příkladů je ale i v knížce vidět, že se k sobě lidé chovali s větší úctou,“ míní Malý.
Kniha je již několik týdnů venku, a tak nemá Lukáš nouzi o zpětnou vazbu. Chválu od svého okolí sklízí především za originalitu, stejně tak jako za neotřelý pohled na dvacátá léta. Kritiku pak podle svých slov naopak sklízí za někdy až příliš neuvěřitelné jednání postav či pouštění se do reálií a situací, se kterými nemá příliš zkušeností. „Jedním z příkladů je kouření dýmky, o kterém opravdu moc nevím, a je to prý z knížky znát. Je to asi věkem a nezkušeností,“ vysvětluje Malý.
Lukáše ale od psaní konstruktivní kritika určitě neodradí. Má rozepsanou další novelu, tentokrát ze školního prostředí. Deníku Metro se svěřil, že ho snad ještě více než dvacátá léta v Praze i na venkově fascinuje kontrast dvou zdánlivě nesourodých světů. Proto v jeho dalším počinu dojde i na sociální rozdíly. „Hlavní hrdina z maloměsta se dostane díky stipendiu na školu mezi zlatou mládež. Čtenář tak bude spolu s hlavním hrdinou sledovat, jak se s novou rolí popere,“ uzavírá Malý.
