Alena Kupčíková prý ze začátku oholila celou svou rodinu, dnes už jí chodí dopisy s chloupky a příběhy. Její výstava Sex/m2 začíná v Tančícím domě dnes, můžete ji však navštívit až do 9. června. „Ačkoliv mám chlapy ráda, moje výstava má uctívat ženu jako bohyni,“ říká. Vystudovaná sochařka se věnuje také práci s kameny či smaltem, kromě toho se však rozhodla pomoci i malým dětem, které stejně jako ona mají dyslexii. Napsala pro ně slabikář a také pořádá Den dyslexie.
Vaše výstava má zvláštní název, podle čeho jste jej vybrala?
Jmenuje se to Sex/m2, tedy sex na metr čtvereční. Vychází to z mé tvorby, kde se věnuji sice převážně ženám, ale i mužům, a týká se to erotiky či vášně. Prostě sex je všude okolo nás.
Co je na výstavě vše k vidění?
Je tam toho hodně, věnuji se totiž strašně moc technikám. Pracuji se smaltem, který je tak trochu pozapomenutým materiálem. Vyrývám do toho sgraffita v jednoduchých barvách bílé, černé a červené, celé to bude s názvem Kabaret ženy v jejich přirozeném světě. Pořád je to s nadsázkou a legrací, jako celá moje tvorba. Třeba korunovační klenoty v mém provedení jsou místo žezla pozlacená brokolice a místo jablka dort. Nikdy jsem se politice nevěnovala, ale toto je taková moje lehká politická reakce.
Potom také hodně pracuji s českým křišťálem. Také jsou součástí krátká videa, kde jsou ženská témata, řeším tím i sama sebe. Samozřejmě ale i chlupatice, malba jedním chloupkem či pozlacené chloupky.
U toho se zastavme, chlupatice, tedy obrazy s využitím lidských chloupků z ohanbí, k vám neodmyslitelně patří. Budou na výstavě nějaká nová díla?
Asi je to opravdu moje nejznámější technika. Vyhlásila jsem teď, že právě touto technikou hodlám udělat novou Slovanskou epopej, a to z chloupků příslušníků všech národů, které v dějinách prošly přes současná česká a slovenská území. Zabývám se totiž tím, jaké máme kdo předky. Možná je mnohem komplikovanější, co je český národ zač. A lidský chloupek v sobě má DNA, tedy odkaz každého z nás. Na výstavě bude první obraz z této epopeje, který jsem dodělávala do poslední chvíle.
Oslovila jste kvůli epopeji i nějaké odborníky?
Řešila jsem to s antropology i etnology a je to strašně zajímavé, jak na to odborníci reagují, prý je to zajímavá cesta. Snažím se tedy kombinovat vědu a umění. Mnozí lidé si myslí, že chlupatice dělám jen proto, abych šokovala, ale u mě to tak není, snažím se věci zkoumat.
Mám ještě takový nápad: zkusit napsat na Hrad, jestli by mi tam nedali sběrné místo na chloupky, a zároveň vyzvat naše politiky, jestli by mi nechtěli své chloupky dát, protože epopej dělám v této době a oni jsou součástí našich současných dějin.
Pracovat s chloupky z ohanbí je váš nápad?
Ano, vymyslela jsem to sama před patnácti lety. Na začátku mi kamarádky chloupky dávat nechtěly, a tak jsem oholila celou rodinu. Teď už jich mám dost. Lidé se mě ptají, proč to pořád dělám. Ale proč bych měla přestat, když to nikdo jiný nedělá, navíc mám na to obrovskou odezvu.
Chápu to tedy dobře, že materiálu na chlupatice máte dost?
Mám, chodí mi třeba i v obálkách. Třeba zrovna když jsem šla na rozhovor, přišla mi obálka z Francie.
Neštítíte se na chloupky sahat?
To je také věc, na kterou se mě často lidé ptají. Je to tak, že když vám přijde obálka s dopisem a nějakým příběhem, neštítím se, mám pocit, že mi ten člověk dal něco osobního.
Jakou na to máte zpětnou vazbu?
Češi jsou sice konzervativní, ale zlepšuje se to. Přišli už i manželé, že by chtěli nechat udělat obraz na objednávku ze svých chloupků. Po čase mi říkali, že jim to zlepšilo sexuální život.
Proč ve své tvorbě tak moc zpracováváte ženské téma?
Zjišťuji kolem sebe, že jsme my ženy nějaké zklamané. Jsme stejně schopné jako chlapi, ne-li lepší. Asi se pomocí své tvorby snažím ukázat světu a chlapům, jak jsme báječné. Proto dělám ženské krásné a vylepšuji je. Už je nedělám ani tak sprosté, už jsem přece jenom starší, ale spíš do toho dávám vášeň. Ukazuji, že by nás chlapi měli uctívat.
Lidé si o mně často myslí různé věci, ale já jsem konzervativní. Například jsem v jedenáctiletém vztahu.
Kromě umění se věnujete i problematice dyslexie, jak jste se k tomu dostala?
Sama o sobě říkám, že jsem umělkyně a dyslektička, máme to v rodině. Od základky až po doktorát na AVU jsem sama přemýšlela, jaký zvolit systém a jak dyslektikům ulehčit studium. Začala jsem se pak ptát dětí, protože jsem i ta umělecká duše, jakou barvou, tvarem a zvukem vnímají písmena. Postupem času jsem zkoumala a začala sepisovat slabikář.
Sepsala jste slabikář přímo určený pro dyslektiky?
Přesně tak, sbírala jsem na něj podklady šest let. Je to asi jako s chlupaticemi, patnáct let lidé nechápali, co to dělám a musela jsem to vysvětlovat. Slabikář je venku pět let a až teď dostávám zpětnou vazbu a začínají se mnou lidé souhlasit, že se s těmito dětmi musí pracovat od předškolního věku. Dostáváme za něj taky ceny, třeba na podzim v Číně.
Máme jeho demo verzi pro počítače ke stažení na webu, aby se k tomu mohli dostat i sociálně slabší. Víte, jsou i některé věci, které člověk nemůže dělat pro peníze. Nejvíc mě ale baví, jak děti s dyslexií na slabikář přirozeně reagují a pracují s ním.
Hodláte se tomu věnovat dál?
Byla jsem oslovena, abych sepsala odbornou metodiku pro výuku těchto dětí. Hrozně si toho vážím, ale je to běh na dlouhou trať.
Když slyším, čemu všemu se věnujete, musím se zeptat: je to spíš k užitku, že máte širší záběr, nebo na škodu, že na všechno prostě nemůžete mít dostatek času?
To je dobrá otázka. Ale mám to tak, že třeba teď půl roku, když jsem připravovala výstavy, jsem byla umělkyně na celý úvazek. Pak se zase budu věnovat jen dyslexii, protože budeme chystat na podzim Den dyslexie, který jsem vymyslela a organizuji. Ale máte pravdu, je to strašně náročné, ačkoliv se to snažím všechno propojovat.
