Jaký pohled má na konzervatoř veřejnost? „Odbornější“ liduška, nebo „vyšší“ střední?
To bych neřekl, alespoň se s tím nesetkávám. Spíš mám zkušenosti, že lidé berou Pražskou konzervatoř jako místo, kde se shromažďují specifičtí, do jisté míry neřízení umělci. Umělecké osobnosti, které je těžké kočírovat. Lidé podle některých názorů příliš, až extrémně svobodní. To mohu popřít, protože každý umělec v sobě musí mít kázeň, bez té to nejde.
Letos si té svobody asi moc neužili. Byli studenti ukáznění?
Nemohu nic zásadního namítat, i když asi výjimky bychom za těch sedm měsíců protiepidemických omezení, nepočítám-li prázdniny, určitě našli.
Nemají teď obavu o uplatnění? Uzavření divadel, zákaz zpěvu na jevišti, nejistá budoucnost pro herce a hudebníky. Neovlivní to zájem o studium?
Obavy jsme měli, to nezastírám. Ukázalo se, že zatím toto ohrožení není.
Mnozí umělci si teď vydělávají za pokladnami, rekvalifikují se i na hrobaře. Jak to vidíte vy?
Zaznamenali jsme u některých současných studentů úvahy, jestli mají zvolený obor dělat. Ne ve smyslu, že by to úplně přestali dělat, protože co se hlavně hudby týká, když k ní jednou přičichnete, tak se jí nepustíte po celý život. Spíš se to uvažování děje v rovině, zda se budou hudbě věnovat na profesionální úrovni a bude to jejich zaměstnání. Nebo jestli se budou živit něčím jiným.
Jistota obživy může rozhodovat o setrvání v oboru nejvíc.
Jistě, stavař, elektrikář a podobné profese, ti budou fungovat vždycky. Extrémy, které nastávají, odhalily nejen slabiny systému státu v zajištění těchto lidí, kteří jsou z velké části na volné noze, ale i slabiny konkrétních lidí, že je teď těžké se uživit. Někteří herci rozvážejí jídlo či jsou za kasou, to je otázka této doby. Neustále, a to už dávno před epidemií, upozorňuji ty studenty, kteří mají tendenci brát studium trochu „bokem“, ať se na ně plně soustředí. Ať si na to dají pozor, protože nikdy nevědí, co se jim v životě přihodí. Muzikanti, herci, zpěváci jsou velice zranitelní. Zlomí si ruku, nohu, něco pak špatně sroste, naruší se motorika. V rámci konkurence, která v umělecké branži vládne, se z toho stane velký problém. Nemají najednou šanci. Kvalitní přístup ke studiu je proto pro ně vklad pro celý život. Protože ten „papír“ z konzervatoře je opravňuje i k tomu, aby mohli jít učit. Mohou učit na zuškách i na konzervatořích. V kontextu současné situace je hezké, u umělců na volné noze, že je krásné jezdit po koncertech, hrát divadlo na zájezdech, věnovat se hraní na maximum, to je skvělé. Ale mít vedle toho nějaké jisté zaměstnání, byť i na menší úvazek, není zcela k zahození. Mnohým by to mohlo samozřejmě přinášet i radost, protože předávat zkušenosti je věc, která vás může bohatě naplňovat.
Letos vládla školství distanční výuka. Dají se umělci vychovávat a vyučovat na dálku přes počítač? Zvláště hudebníci?
Jde to i nejde. Ale jen krátkou dobu. Těch sedm měsíců je opravdu už dlouhá doba. U zpěváků nebo hudebníků je zásadní zvuk. Byť už jsou v současnosti špičkové technologie, realitu to zcela nenahradí. Navíc kontakt přes webovou kameru má vždy nějaké zpoždění. Zvláště u hereckého oboru, který není tak individuální jako u hudebníků, se nedá většinou učit tímto způsobem. Dialog mezi dvěma herci se přes počítač nedá provozovat.
Dá se zdržení, které epidemie vyvolala, dohnat? Že by si třeba studenti zopakovali ročník?
To posoudí čas. Pokud se jedná o první nebo druhý ročník, vzhledem k tomu, že studium je šestileté, máme dost prostoru k dohánění. U vyšších ročníků je prostoru málo, ale zase tito studenti jsou svým způsobem lidé na interpretačním vrcholu. Navíc berte v úvahu fakt, že náš pátý a čtvrtý ročník z časového hlediska odpovídá už vysoké škole. Jakýsi bakalářský stupeň, kdy jsou studenti technicky a hráčsky vybavení tak, že řeší spíše interpretaci skladby.
Vidíte do budoucna jako možnost, že se něco z těch technických záležitostí přenese v příštích letech i do běžné výuky? Ne jenom jako dočasná náhrada?
Myslím, že ano, a dokonce jsem přesvědčen, že by to mělo být. Určitě jsme tento rok, podobně jako všechny školy v Česku, postoupili v teoretické části výuky. U hraní na nástroje nebo u zpěvu bychom mohli využívat nahrávky, ne ty, které se přenášejí přes počítač, ale ty, které si student vytvoří sám. Současná technika, i ta běžně dostupná, je už natolik vyspělá, že je zhruba na úrovni studiové nahrávky. Student ji pošle pedagogovi, ten si ji poslechne a já si myslím, že to může být krok dopředu. Ne aby to nahradilo výuku. Ale při sledování uměleckého výkonu vždy určitou roli hraje i vizuální efekt mezi posluchačem a interpretem. Je rozdíl, když sleduji umělce v koncertním sále na pódiu a když sedím doma u nahrávky. Věta, že živou hudbu ničím nenahradíte, je v pořádku, to ano. Na druhou stranu, pokud mám jenom nahrávku, jsem zproštěn vnějšího vnímání, a o to více se musím soustředit na sluchový vjem.
Vede to ke snadnějšímu odhalení nedostatků?
My samozřejmě často, zvláště hercům, ale i hudebníkům a pěvcům, doporučujeme, aby si své výkony nahrávali. Žák může mít dojem, že při hraní na nástroj nebo herec při interpretaci věci dělá, dělá je správně. Technika ho ale usvědčí, že to či ono nedělá. V tu chvíli je technika nezpochybnitelná. Tomu se odborně říká interpretační sebeklam. Mohu hrát, mohu se pohybovat a můj pohyb mě klame v tom, že to či ono dělám, ještě se v tom utvrzuji, ale ve výsledku to pak v obraze nebo zvuku neexistuje.
Kam všude vlastně absolventi Pražské konzervatoře míří?
Učit na základní umělecké školy, to je největší část absolventů. Část pokračuje na vysoké školy, jako je Hudební akademie múzických umění v Praze, Janáčkova akademie múzických umění v Brně nebo Ostravská univerzita. Míří ale také na pedagogické fakulty, naši studenti mají i pedagogickou aprobaci. Do praxe jdou hlavně herci. Po šestiletém vzdělávacím cyklu jsou připravení. Například na DAMU málokdy přijímají naše absolventy, berou spíše studenty gymnázií a jiných škol. Po šesti letech konzervatoře jsou herci už zformovaní, mají své herecké charakteristiky. Když pominu fakt, že by už relativně hotový herec absolvoval další rok studia místo praxe, tak do takto zformované osobnosti znovu ve větší míře zasahovat je obtížné.
