metro.cz

Počasí v Praze

7 °C / 11 °C

Pondělí, 23. října 2017. Svátek má Teodor, Theodor.
Zakarpatská Ukrajina
Dalších 6 fotografií v galerii
Zakarpatská Ukrajina | foto: Libor Hruška, Metro.cz

Na skok v zemi beze jména, do Podkarpatské Rusi

1. srpna 2017  14:29 Libor Hruška Metro.cz
Podkarpatská Rus, to není jen Olbrachtova Koločava, Černohorská polonina s nejvyšší horou Ukrajiny Hoverlou nebo slaná Solotvinská jezera zvaná Ukrajinské Mrtvé moře. Nádhernou krajinu najdete i bezprostředně za ukrajinsko-slovenskými hranicemi. A vlastně i před nimi...

Vlnobití hor je zde opravdu skvělé. Není to gotika alpská ani gotika českých hor nebo Tater. Je to horstvo byzantské, orientální; jsou to hory nomádské, řítící se od východu barbarským cvalem; a samý buk, nikde nic jiného než buky, buky.“ Spisovatel Jaroslav Durych působil na Podkarpatské Rusi jako vojenský lékař, a i když na rok a půl strávený na samé výspě Československé republiky neměl ty nejlepší vzpomínky, zdejší příroda mu doslova učarovala. Stejně silný dojem dělají ukrajinské hory i o sto let později.



Fotogalerie

Do Mukačeva se dnes dá z Prahy dostat přímou linkou, půlden protrpěný v autobusu nebo vlaku a člověk se ocitne na doslech od Durychova orientálního vlnobití. My ale dali přednost pozvolnější aklimatizaci a na Východ vyrazili pěšky od Zemplínské Šíravy. Už v rusínských vesnicích u paty Vihorlatu se objevují první dvojjazyčné cedule, v latince i cyrilici. To, že se blíží hranice, se dá ale poznat i jinak – stále častěji potkáváme roubené řeckokatolické kostely, ten v Ruské Bystré je spolu s dalšími slovenskými venkovskými sakrálními stavbami dokonce zapsán na seznamu UNESCO. Památkově chráněné dřevěné kostelíky stojí třeba i v Hrabové Roztoce nebo Šmigovci, na Ukrajině pak téměř v každé vesnici.

Hraniční přechod mezi Ubľou a Malým Berezným je jediným místem, kde se tady v horách dá dostat na Ukrajinu. A to i pěšmo s batohem na zádech, což například na nejfrekventovanějším přechodu dole u Užhorodu už nějaký čas není možné. Konečně na Podkarpatské Rusi, chcete-li na Zakarpatské Ukrajině, v Zakarpatské oblasti nebo, jak psal ve svých reportážích Ivan Olbracht, v „zemi beze jména“.

Za první republiky, kdy byla Podkarpatská Rus součástí Československa, se sem kromě českých četníků, úředníků a učitelů vydávali i členové Klubu československých turistů, kteří zkoušeli masiv Východních Karpat zkrotit značením a výstavbou horských chat. Poslední z nich, stojící na Javorníku kousek nad Berezným, v roce 2015 vyhořela.

Dva bílé pruhy s jedním barevným uprostřed se na kůru karpatských buků a jedlí začaly vracet v roce 2007, od té doby tu čeští dobrovolníci nově vyznačili nějakých 1400 kilometrů tras. Páteřní červená začíná hned za hraniční čárou, a kdyby člověk na rozcestníku zahnul ze silnice doleva, mohl by po hřebenech projít až daleko na východ, na nejvyšší ukrajinskou horu Hoverlu (2061 m n. m.). My ale plánujeme zůstat na dohled od slovenských hranic a prozkoumat jenom nejzápadnější z ukrajinských polonin, poloninu Bukovskou. Výškové metry se tu dají nabrat jízdou vlakem šplhajícím nahoru do Užockého průsmyku (853 m n. m.). Krásné trati se přezdívá Ukrajinský Semmering, za Rakouska-Uherska bývala důležitou spojnicí mezi Uhrami a Haličí, most přes údolí řeky Uh byl zas za první republiky nejdelším viaduktem celého Československa.

Kousek za Užockým průsmykem začíná Bukovská polonina, táhlý hřeben zakončený výrazným vrcholkem hory Pikuj (1408 m n. m.) ještě o něco nastaveným betonovým obeliskem. Bukový prales v určité nadmořské výšce bez varování končí a dál už pokračuje jen travnatý hřeben, který koncem léta pročesávají rojnice borůvkářů a brusinkářů. Právě na tomhle hřebeni si člověk dobře uvědomí turbulentní historii regionu: za první republiky tu vedla hranice mezi Československem a Polskem, v roce 1939 hranice polsko-maďarská, pak hranice sovětsko-maďarská a hranice německo-maďarská. Dnes je vlevo ukrajinská Lvovská oblast a vpravo oblast Zakarpatská.

Díky podrobným mapám, které si vezeme už z Prahy, má člověk perfektní přehled o studánkách a pramenech, u nichž lze tady nahoře doplnit zásoby pitné vody. Přímo na hřebeni se dá i přespat. Každý, kdo zná přísný ochranářský režim na poloninách v sousedních polských Bieszczadech, bude překvapen ukrajinskou benevolentností. Co chvíli potkáváme opuštěná tábořiště, ve kterých poslední nocležníci tak nějak zapomněli prázdné konzervy a lahve od piva, na terénních motorkách kolem nás projede partička mladých Poláků.

„Nedotčená karpatská krajina bude možná jednoho dne spoutána hladkými silnicemi a oprýmkovanými mezinárodními hotely,“ obával se S. K. Neumann, další z českých básníků-turistů fascinovaných Podkarpatskou Rusí. Jeho apokalyptická vize se bohudík nenaplnila. V podhorských vesnicích spíš než na restauraci člověk narazí na krámek, ve kterém se čepuje levné pivo a prodává vodka po lahvích, a spíš než na oprýmkovaný hotel na ubytování v soukromí, kde mu dcera paní domu trochu otráveně uvolní pokojík a kde na něj na zemi vybafne kobereček s nápisem „Brno“. Nostalgie po masarykovském Československu? Ne, to jen hlava rodiny, stejně tak jako tisíce dalších synů Zakarpatska, vydělává na Západě.

Po žluté, nebo po žluté?

Nebýt party nadšenců kolem Ivo Dokoupila z Radimi u Krnova, byla by orientace v ukrajinských horách pro turisty mnohem složitější.

Deset let jezdí na Východ se štětci a barvami. Jdou ve stopách prvorepublikových značkařů z Klubu československých turistů. Jak Ivo říká, denně může značkař nachodit i třicet kilometrů, deset nahoru na hřeben, pak pět kilometrů značí a večer stejnou cestou zpátky do údolí.

Stovky kilometrů značených tras vedou Ukrajinou vlastně tak trochu nelegálně, úřady o nich samozřejmě vědí, ale žádné oficiální orazítkované povolení v ruce Dokoupil nemá. Vše se řeší nad lahví vodky a teoreticky může kdykoliv někdo rozhodnout, že se všechny značky zlikvidují.

Vedle českých značek jsou tu na stromech i značky lvovského systému podobné našim žlutým, ale navíc s číslem uvnitř. „Dost blbě se to pamatuje a taky to vypadá hrozně na mapě, když je tam samá žlutá,“ říká Dokoupil.

Značkaři musí lvovský systém malovat nadvakrát. Napoprvé se udělá jenom žlutá a teprve, když barva zaschne, vyrážejí značkaři podruhé a malují na značky čísla. Ta se taky nejdřív sloupnou, takže po dvou letech vede na křižovatce na všechny strany jen žlutá.



Komentáře

Hlavní zprávy

Profesia days pomůže absolventům i zkušeným najít novou práci

Na hlavním pódiu vystoupí spousta zajímavých řečníků, například kouč Marian...
vydáno 22. října 2017  18:11

Ve dnech 25. a 26. října se na výstavišti v Letňanech koná největší pracovní veletrh.  celý článek

Vladivojna La Chia: Cesta za Velký vůz

Vladivojna La Chia
vydáno 22. října 2017  13:55

Dělat hudbu k filmu je úžasná věc, navíc když je pestrý a hravý. Překopat tu hudbu k filmu tak, že z ní uděláte úplně nové písničky, je docela velké...  celý článek

Obytňákovi

Fiat Ducato (2016), 2,3 Mjet
vydáno 22. října 2017  11:55

Že je říjen? To vůbec nevadí! Krásný čas na půjčení obytného auta. Jeho pronájem je levnější a turisté už zalezli za pec, takže je všude volno. S domem na...  celý článek

Pražská pivní úroda

Pivovar U Supa
vydáno 22. října 2017  9:30

Moucha, muflon, sup. Zapomeňte na zoo. Podle zvířat se jmenují piva, co se nedávno začala vařit v Praze. Zajeli jsme do nových podniků nasát pěnu i...  celý článek



Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám