Bylo pro vás osobně složité se k práci na tak obtížném tématu odhodlat? Co vás k tomu přivedlo?
Snad nějaká zmínka v televizi nebo novinách. Obecně mám ráda složitá a těžká témata, jak svým zaměřením, tak na zpracování. Paradoxně jsem poté, co jsem České televizi dokument o dětských sebevraždách nabídla, doufala, že ho nebudou chtít. I kdy nemusejí hledět na sledovanost, je přirozené, že ji monitorují, a takové náměty nepatří mezi nejsledovanější.
Ale přijali ho a tak jste se tím musela prokousat. Existuje k tomu dost informací?
Je k tomu strašně málo podkladů, nedohledala jsem třeba, že by o tom v českých poměrech někdo něco točil. Zadávala jsem do vyhledávačů klíčová slova, jejich různé kombinace, ale nic jsem nenacházela. Prokousala jsem se jen k jednomu rozhovoru studentky brněnské Masarykovy univerzity, která se o sebevraždu jako dítě pokusila, poskytla dokonce rozhovor studentskému časopisu, ale ani přes redakci se mi ji nepodařilo najít. Také jsem se přes psycholožku, se kterou jsem spolupracovala, dostala k otci dívky, která spáchala sebevraždu. Navíc dosti drsným způsobem, skočila pod metro. To není u dívek moc obvyklé. S otcem jsem se sešla, ale nakonec odmítl na kameru vystoupit.
V dokumentu jsou tři příběhy, takže jste přece jen uspěla. Paní z Liberce, dívka, která se o sebevraždu pokusila, a synovec známé moderátorky.
Dana z Liberce byla nejvýraznější. Poté, co od ní odešel manžel, vychovávala dceru sama od jejích asi tří let. Její Julinka se oběsila, to je pro dívky také ne příliš obvyklý způsob odchodu ze světa. Je to spíš klučičí cesta. Na Danu jsem narazila v rozhovoru, který dělala kolegyně pro regionální vydání, a přes ni jsem se s ní spojila.
Jak složité je navázat s lidmi, kteří tak nešťastně přišli o dítě, kontakt, aby o tragédii chtěli mluvit?
S Danou jsme si sedly lidsky. Přesto jsem s ní musela strávit hodně času, abych věděla, jak bude reagovat i na nepříjemné otázky.
Co je nepříjemná otázka?
Její dcera se oběsila kvůli šikaně ve škole. Škola to dodnes nepřiznala a Dana dlouho bojovala, aby se dočkala potvrzení, jestli se jednalo, nebo nejednalo o šikanu. Zaangažovala i ombudsmanku, ta jí doporučila etopeda, pana doktora Koláře, který se dětskou šikanou zabývá. Ten jí po prostudování všech dostupných údajů a dokumentů potvrdil, že to byla šikana v pokročilém stadiu.
Ptala jste se té matky, proč jí tolik záleželo, aby se šikana potvrdila?
Ona nechtěla žádné zadostiučinění. Chtěla jen slyšet – ano, byla to šikana. Kdyby se škola omluvila, byla by ještě raději. Samozřejmě se nabízí otázka, jestli se nesnažila vyvinit z vlastního problému, který dcera vyřešila tímto způsobem.
Snažila se?
Já jsem s nimi nežila, nevím, jak žili a vycházeli spolu. Snažím se s lidmi trávit co nejvíc času, abych vycítila, jak to asi bylo, hledám mezi řádky, sleduji jejich reakce.
Druhý příběh je o dívce, která to zkusila, ale neumřela.
Kristýnu jsem objevila úplně náhodou až na YouTube. Nahrála tam video se svým příběhem. Napsala jsem jí a hlavně jsem se modlila, aby už byla plnoletá, protože vypadala velice dětsky. To bych totiž musela kontaktovat i její rodiče a vím, že to bývá velmi složité. Rodiny se medializaci většinou brání, protože jsou takovým činem stigmatizované. Lidé si totiž obvykle řeknou – co je to za rodinu, když se jim zabilo nebo chtělo zabít dítě?
Příběh třetí?
Synovec Ester Janečkové Filip. Ona o tom už několikrát povídala, ale mě zajímala Filipova maminka. V tomto případě je jedna neuvěřitelná okolnost, která se kvůli délce do dokumentu nedostala. To, jak Filipa našli. On se oběsil na trámu na zahradě, hned proti kuchyňskému oknu, kde je dřez a všichni odtud do zahrady vidí. Filip se zabil někdy nad ránem. Otec s matkou ráno vstali, ještě něco probírali a pak šli do kostela. Teprve pak syna objevili. To bylo někdy kolem poledne. Nikdo dodnes nechápe, proč. Maminka mi to popisovala, jako by všichni měli vlčí mlhu.
Probírala jste se ve statistikách dětských sebevražd?
Moc jich není, ověřovala jsem si dostupné údaje u psychiatrů. Řekli mi, že do věku patnácti let se jedná o pět až deset sebevražd ročně, nad patnáct let už třicet až čtyřicet. Statistiky ale nezmiňují motivy, proč si děti berou život.
Někdo možná napíše dopis na rozloučenou.
To udělal třeba Filip. Měl všechno promyšlené, napsal každému z rodiny. Jako důvod uvedl obavy z přijetí jeho homosexuality, nenávistnou společnost. Podle Ester Janečkové, tety Filipa, jsou problémy se sebepřijetím jedním z hlavních důvodů myšlenek na sebevraždu nebo sebevraždy. Po smrti Filipa se Ester podílí aktivně na projektu S barvou ven.
Při natáčení jste hovořila i s odborníky. Zaujal mě názor neurologa Martina Stránského.
Podle něho dochází vlivem nadužívání internetu a sociálních sítí celosvětově k nárůstů depresí, úzkostí a následně sebevražd.
Uvádějí psychologové a další odborníci, proč?
Týká se to emocí. Teď budu jen parafrázovat, nejsem odborník. Zpracování emocí je na internetu jiné, než když prožíváte emoce v reálném životě. Emoce, dobrá nebo špatná, přijde, vy ji prožijete a odezní. Internet ji udržuje po dlouhou dobu na vysoké úrovni, neodeznívá. Děti dnes nejsou konfrontovány s informacemi z očí do očí, neumějí je normálně zpracovat, jsou, jak se říká, vybzikané. Jejich prožívání je nevyvážené a extrémní. Co je ale paradoxní, ani jedno dítě, o kterých jsem točila, nebylo závislé na internetu a sociálních sítích.
Měl dokument po odvysílání nějaký dopad?
Kristýna, která svůj pokus přežila, dostala hodně ohlasů, lidé jí píšou, že jim to pomohlo. Začali totiž sledovat její video na internetu. Ona je ráda, protože to pomůže těm, kteří mají nějaké potíže, může jim poradit. Stala se z ní vlastně taková pomocnice, takže i smutné příběhy mohou mít pozitivní řešení. Jak jsem mluvila o nadužívání internetu, tak tady internet a to, co na něj Kristýna dala, pomáhá.
