Uvnitř stanice je několik místností, ale to hlavní se odehrává v prvním patře a na venkovním ochozu pod střechou. To je také první místo, kam mě Roman vede. Má totiž práci. „Jdeme na ochoz a bacha na hlavu,“ varuje před nižším futrem dveří. „Podíváme se na mraky. Vidím, že je skoro jasno nahoře, je to pár cirrů. Teď počítám, kolik osmin oblohy zabírají,“ komentuje pravidelně se opakující rutinu. Ve své pracovně pak údaje zapisuje.
„Je čas měřit a poslat zprávu!“ ozývá se nekompromisně automatický ženský hlas z přístroje na poličce vedle obrazovky počítače. Nastala doba, kdy si nenasytné počítače v pražské centrále Českého hydrometeorologického ústavu v Komořanech žádají další data od svých profesionálních stanic.
Do přednastavených kolonek formuláře se zapisuje vše, co meteorologa může zajímat. Teplota vzduchu, dohlednost, výška mraků, kterou automaticky měří radar. A také výška sněhové pokrývky, ta je dnes po teplém dni ještě 77 centimetrů. Zítra toto číslo v rozhlase nebo televizi určitě potěší milovníky lyžování.
„Vysílá se to v kódech, které jsou skoro v celém světě stejné, jsou tam jen malé odchylky. Teď to jde do Komořan a odtamtud za moment dostanu echo, že to došlo v pořádku,“ popisuje rychlý přenos všech dat. Pro případ, že by vypadl elektrický proud, má stanice vlastní elektrocentrálu. Shodné údaje Roman pak ještě dopisuje do svého papírového deníku.
Přístroj pro měření délky slunečního svitu.
Krátce poté jde už s čelovkou na hlavě na roh ochozu vyměnit pásku do heliografu. To je přístroj pro měření délky slunečního svitu na zcela jednoduchém principu. Tvoří ho větší skleněná koule, za níž je papírová páska s časovými údaji jednotlivých hodin. Jak slunce putuje po obloze, svítí na kouli a ta úzkým paprskem propaluje proužek papíru. Asi tak, jako může člověk pouhou lupou a slunečním paprskem propálit papír nebo zapálit suchou trávu. Na kouli je navíc pár odporových drátků, jako poledníků na glóbu. Ty ji zahřívají a brání vytváření námrazy. Přístroj byl poprvé vytvořen už v roce 1853. Ten na Churáňově je mladší, ale i tak už něco pamatuje. Má ještě značku Made in Czechoslovakia.
„Je to naprosto dokonalé, a navíc poetické. Dnes je to i jednoduché, neboť páska je celá propálená,“ líčí radostně meteorolog. Celkovou dobu slunečního svitu vypočetl na 9,3 hodiny. Hodnoty každé pásky zaznamenává do počítače a porovnává s automatickým měřením. To ukázalo 9,7 hodiny. „Dnes to není příliš zajímavé, počasí se tak rychle nemění,“ potvrzuje, že se zatím žádná změna neočekává.
Na Milešovku byl pořadník, tak šel na jih
Už od mládí ho počasí fascinovalo. Jak říká, dítě-jedináček si občas vytváří svůj vlastní svět – ten jeho byl spojen s počasím. Bydlel v Teplicích a později chtěl pracovat jako pozorovatel na severu Čech, na Milešovce. „Měl jsem tam o místo zažádáno, ale bylo na pořadí. Mezitím jsem se dostal sem na jih. Přede mnou vzali ještě dva lidi, ale ti to vzdali poměrně brzy, takže přišla řada i na mě. Přistěhoval jsem se na Šumavu těsně před revolucí, v říjnu 1989. Pořád jsem přemýšlel, jak se dostat k hranici a získat povolení, abych mohl jít na Plechý. Říkali, nech to být, ono se to stejně za chvíli položí. Měli pravdu. Nahoru na hřeben jsem se dostal už v březnu 1990,“ mluví o své cestě na hranici. Z meteorologické stanice toho příliš vidět není, neboť od jejího založení okolní stromy vyrostly.
Meteorologické stanici je na Churáňově od roku 1952.
Za výhledy proto chodí nejčastěji na Boubín, kde se věnuje svému dalšímu koníčku, který skutečně ovládá. Je jím fotografování vzácných meteorologických jevů. V tom je opravdu mistr.
„Teď jsem zrovna pozoroval halový jev – sluneční sloup, který vzniká na krystalcích ve vysokých cirrech. Právě ty jsou ledovými krystalky tvořeny a od nich se odráží světlo,“ popisuje, co viděl před chvílí druhého dne na ranní obloze. Teprve při pohledu na zvětšený snímek při troše fantazie vidím to, co odborník už dávno předpokládá, že by se na obloze mohlo vytvořit. „Já už tuším podle typu mraku, kde přibližně se něco zajímavého může objevit,“ omlouvá moji nepříliš bystrou fantazii.
Nejkrásnější jsou tady bouřky
Když zrovna neslouží čtyřiadvacítku na stanici, chodí přírodou nebo bývá na Boubíně. Z domovského Vimperku je to kousek. Zatím na něj vystoupal 574krát, ale rekordy netrhá. Pokaždé je tam podle něj vidět něco jiného, za každého počasí. Kopec má navíc výhodu, že nahoře je volně přístupná dřevěná rozhledna. Právě odtamtud se mu podařilo nafotit Alpy a fatu morgánu. „Ta potřebuje dobrou dohlednost a zároveň ostře ohraničené vrstvy vzduchu o různých hustotách nebo různých teplotách. U Alp je to třeba vidět naprosto dokonale, že jsou vrcholky hlavou dolů. Ony se ale většinou spojí se svým předobrazem, takže vytvářejí jakési přesýpací hodiny.“
Alpy a fata morgána
V práci si nejvíce užívá, když se něco děje. „Nejkrásnější jsou tady bouřky. Když jdou od západu, ani nás nezasáhnou, ale od východu nebo od jihu to chytneme přímo. Je pěkné bouřku pozorovat, když člověk zná, co se v ní děje, nebo typy doprovodných mraků. Zajímavé jsou i vichřice, zvířený sníh. Zrovna teď celý leden, to jsem neměl snad ani na chvilku slunce. Potom je to ale zajímavější. Měříme buď srážky, nebo ledovky. Pořádně jsme si zařádili při prohazování sněhu k jednotlivým přístrojům,“ mluví o situaci, kterou si zjevně užívá.
Básník v knihách i na Facebooku
Aby nezůstal Roman Szpuk, autor několika básnických sbírek, se svými zážitky sám, začal dvěma prsty bušit do klávesnice na vedlejším počítači. Tady při své službě vždy s poetickým nádechem přepisuje strohé údaje meteorologických přístrojů pro milovníky facebookové stránky Meteorologická stanice Churáňov. „Dorůstající měsíc ozařoval zasněženou krajinu celou noc ze 17. na 18. února. Ideální podmínky pro výstupy na šumavské vrcholky.“ K tomu samozřejmě připojuje několik zdařilých fotografií. Stránka má své stálé komentátory a příznivce – těch je kolem 3400.
