Ondřej Gregor Brzobohatý
|
V kinech se úspěšně promítá Anděl Páně 2 s jeho hudbou, album 55, které složil pro Richarda Müllera, je za prodej už platinové a mladý muzikant startuje své Universum Tour. Přes to přese všechno tvrdí, že nejspokojenější je, když světla ramp svítí na někoho jiného než na něj.
Od jara jste skoro nestál na koncertním pódiu. To vám kontakt s publikem nechybí?
Měl jsem hodně práce ve studiu, kde se cítím přece jen o něco líp než na pódiu. Mám tam větší klid. Koncert znamená jiný druh zodpovědnosti, než když píšete noty a pak je nahrajete s orchestrem. Tady máte větší jistotu, jak asi dopadne výsledek, kdežto kontakt s publikem je sice úžasný, jenže zároveň nevyzpytatelný. Lidé se sejdou pokaždé jiní, s různými náladami... Ale pokud vám pošlou na pódium feedback a ta vlna energie je velká, cítíte ohromnou satisfakci. To je k nezaplacení. Nicméně nebudu lhát, že je pro mě životně důležité se každý večer rozdávat obecenstvu.
Přitom při koncertech působíte, že jste na jevišti ve svém živlu.
To taky jsem. Otázka je, co tomu předchází. Nejde o trému, spíš mě pokaždé dožene představa, co bych jako divák asi tak očekával, kdybych šel na svůj koncert. A říkám si, zda to, co za několik okamžiků nabídnu, bude stačit. Naštěstí zatím nikdy nebyl důvod, aby se mě tyhle pochyby držely i na pódiu.
Využíváte toho, že jste coby skladatel vnímán jako člověk s hlavou v oblacích a nohama pár centimetrů nad zemí? Vymlouváte se občas na rozhárané umělecké nitro?
Občas? Naprosto pravidelně! Pokud chcete, aby vám u druhých kdeco prošlo, dejte se na dráhu umělce. Ne, vážně. Občas takové alibi využiju, ale většinou se snažím být zodpovědný, jak to jen jde.
Napadá vás někdo, kdo je v téhle disciplíně opravdový mistr?
Určitě jím byl Petr Hapka. To byl poslední žijící bohém.
Co si vybavíte jako první, když si vzpomenete na spolupráci s ním?
Jeho přístup k tvorbě. Celkové ovzduší na konzervatoři mě trochu infikovalo pocitem, že při komponování hudby člověk musí přemýšlet za každou cenu originálně, musí se až vědecky ponořit do kombinatoriky harmonie, přičemž konsonantní neboli líbivá melodie je skoro nadávka. V takových chvílích zapomenete, že muzika je především o emocích, a začnete kalkulovat, jestli neskládáte příliš prostě, což vás svede do pekel. Na tohle se Petr vůbec neohlížel. Byl schopný napsat novou píseň, která se nápadně podobala nějaké jeho předchozí. Když jsem ho na to taktně upozornil, otočil se na mě: „No a? Pro ten text funguje, ne? Tak co řešíš?“ Byl naprosto osvobozený od jakýchkoli muzikantských předsudků. A já si uvědomil, že má v něčem pravdu. Je asi dobré přistupovat k tvorbě s respektem k již existujícím dílům, ale rozhodně se zbavíte veškeré věrohodnosti, pokud se jen snažíte vše dělat jinak. To byl ten největší dar, který jsem si od něj odnesl. A tak tvrdím, že jen ta nejlepší inspirace vede k originalitě.
A na co nezapomenete z čerstvé spolupráce s Richardem Müllerem?
Na Richardovu obrovskou autentičnost, jaká se vyskytuje jen vzácně. Chová se tak, jak se zrovna cítí, nic nepředstírá. A tak i zpívá. Nabídku, abych mu napsal a vyprodukoval desku, zakončil slovy: „Pusťme se do toho. Bude to krásné album. Jediné, co to teď může znehodnotit, je můj zpěv.“ Ačkoliv to rozhodně není jeho případ, jde o nádherně sebekritické gesto. Kdo z interpretů něco takového řekne!
Čeká vás sólové Universum Tour. Promění se Ondřej Gregor Brzobohatý v momentě, kdy vyrazí na turné, v divoké zvíře, co demoluje hotelové pokoje a neodtrhne flašku od úst, jak velí dávné muzikantské klišé?
Ne, takhle on nevyvádí. Možná hrozí, že si občas srkne vínka, ale to pak má naopak velmi altruistickou náladu, takže rozhodně nic kolem sebe nedemoluje. Maximálně občas svoji důstojnost.
Užíváte si čas turné?
Moji spoluhráči z kapely jsou kamarádi a spolužáci z konzervatoře, takže se hlavně těšíme, že budeme zase spolu, fakt se rádi vidíme. A k tomu máme tu úžasnou možnost hrát pro lidi písničky, které nás baví. Pokud budou bavit i diváky, bude to úplná paráda.
V létě bylo v hledáčku určitých médií více vaše soukromí než práce. Co jste si z tohoto období odnesl?
Přesvědčení, že už nehodlám dělat absolutně žádné, ani sebemenší, kompromisy, pokud jde o bulvár. Je to svět, který se mě vůbec netýká a nemá nic společného s mými životními hodnotami. Ne že bych mu dříve nadbíhal, ale občas jsem vyšel vstříc třeba žádosti o rozhovor. S touto mojí ochotou je konec. Léta tu nikdo legislativně dostatečně neřeší, že kdejaký slabomyslný jedinec může o komkoli napsat špínu vycucanou z prstu, a to naprosto bez postihu. Neboť vždycky je po ruce prapor svobody slova. Jenže za tuhle jistě ušlechtilou hodnotu nelze donekonečna schovávat hulvátství, zlo a lži, kterými bulvár naši společnost, jen za účelem zisku, zamořuje. A pochopitelně zároveň vím, jak moc jsou tyhle hnoje čtené, kolik lidí jimi zabíjí svůj čas. Stejně tak vím, že vždycky tu bude spousta pseudocelebrit, které neproslavila jejich práce a které jsou tím pádem šťastné, když se o nich alespoň napíše, že si zrovna nechaly vysát tuk nebo vytrhat chlupy z nosu. Nicméně ty mě netrápí, protože se mě netýkají. Trápí mě něco jiného.
Povídejte.
Když vidím, co všechno je bulvár schopen si dovolit a prochází mu to, opravdu nevím, jak za téhle situace můžeme s Taťánou případně ochránit naše dítě. Určitě bychom chtěli, aby žilo normální život, pohybovalo se ve svém okolí stejně jako jeho vrstevníci. Představa, že na ně číhá naproti v zaparkovaném autě nějaký narušený paparazzi, případně že mu spolužáci budou ve škole předhazovat, co si jejich rodiče o nás přečetli v bulvární žumpě, je dost děsivá. Je to zkrátka odporná infekce.
Jak pestrá škála emocí se ve vás při čtení těch článků během léta vystřídala?
Obrovská. Od jistého momentu jsem začal intenzivně meditovat, abych nevtrhnul do redakce a netřísknul s nějakým tím pisálkem o zeď. Uvědomil jsem si, že v tu chvíli bych sice možná pomohl sobě, respektive svému egu, které se jím nechalo urazit, ale tím bych se snížil na jeho úroveň. Kdybych připustil, že se mě jeho výplody můžou dotknout, prohrál bych sám před sebou. Nicméně věřte mi, bezmoc, se kterou o sobě a své manželce čtete takové hrubosti a lži, je v prvních okamžicích skoro k neunesení. Dneska jsem ve fázi, kdy žádný z těch plátků nesleduju a je mi jedno, co v nich o mně napíšou. Pořád sázím na zdravý rozum i úsudek lidí, o které mi jde.
Zalitoval jste někdy, že jste před 12 lety vzal moderování první řady Česko hledá SuperStar a vykročil tím z anonymity do mediálního prostoru?
Zalitoval. Na druhou stranu jsem si řekl, že mě to asi mělo něco naučit, měl jsem díky tomu přijít k něčemu, co bych bez toho rozhodnutí třeba nikdy nepoznal. Ale zalitoval jsem několikrát, to říkám upřímně.
Zase jste dost těžko mohl čekat, že student konzervatoře s příjmením Brzobohatý, kterého notabene doprovází pověst talentovaného příslibu, zůstane bez větší pozornosti zavřený v nahrávacích studiích.
Ale můj sen na konzervatoři byl psát pro ostatní a dělat studiovou práci, být tím uklizeným vzadu. Protože jsem odmala doma viděl, co všechno obnáší popularita. Otec měl jako velká herecká legenda logicky obrovskou pozornost médií. Někdy mě rozčilovala, někdy jsem se jí smál a táta se mnou. Pamatuju si, jak mě odrazoval, ať do ničeho takového nejdu. A já mu odpovídal, že chci být kuchařem, a tudíž podobné věci nikdy řešit nebudu. Opravdu jsem se chystal podat si přihlášku na hotelovou školu. Lída Nopová mě ovšem tenkrát přesvědčila, ať jdu na zkoušky na konzervatoř, že ve mně vidí talent. Dal jsem na její slova a jsem tomu dodnes rád. I přes to parazitování bulváru mě to, co dělám, obrovsky baví... Teď ale nechci, aby to působilo, že mě někdy mrzelo, že jsem se narodil s příjmením Brzobohatý, to vůbec ne. S tím se, myslím, hrdě peru celý svůj tvůrčí život.
Taky jste si vyslechl své, když jste k němu přidal příjmení z přízně matky.
To byla další vlna neskutečných blábolů. V bulváru si brala mě i mého tátu do huby řada lidí, kteří přitom o věci nevěděli vůbec nic. Nic o skutečnosti, že v tomto státě nemůžete nosit příjmení, pro jaké se rozhodnete, protože to neumožňuje naše omezená legislativa. Respektive příjmení jak po svém otci, tak i po matce. Přitom po vaší ženě vám ho při sňatku klidně dají. Chtěl jsem, aby Gregor bylo příjmení, které nás bude rodinně spojovat, a k němu bychom si oba ponechali svá rodná příjmení. To ale oficiální cestou bohužel zatím nejde. Teď s právníkem pracuju na tom, aby se dala do pohybu změna zákona, což nebude asi úplně snadné, nicméně věřím, že se to nakonec povede. Nechápu, proč bych se měl někomu zpovídat nebo se snad obhajovat jenom proto, že chci nosit příjmení obou svých rodičů.
Představujete si někdy, co by s vámi teď asi bylo, kdybyste se přece jen rozhodl pro kariéru u plotny?
Odjel bych ven. Nejspíš do Francie, třeba někam do Provence, a tam bych vařil v tamní hospůdce. Nebo bych studoval vysokou kuchařinu u nějakého mistra. Vařením jsem doteď posedlý, skoro každý den mě zastihnete v kuchyni. Vyrovnaně s tím, co složím muziky, taky navařím. Pořád o studiu kuchařiny přemýšlím, ta myšlenka mě nepřestala fascinovat. Nikdy není pozdě si plnit sny.
