Nešikovnost není bariéra, radost je přednější
„Začal jsem chodit do sportovního oddílu Bohemians Praha, do Klokánků, na basketbal. Měl jsem štěstí, část tréninků na sebe vzali trenéři, kteří jinak měli na starosti vrcholové sportovce. Pro nás děti to byla motivace, že nás trénují taková esa,“ vzpomíná Rydl. Dokazuje, jak mu tato motivace vydržela doteď, například do běhání. I když třeba doběhne půlmaraton za dvojnásobek času vítěze. Jenže ho pohyb od té doby nesmírně baví a tohle se už osmým rokem snaží přenášet na děti skrze jejich trenéry napříč republikou.
Každoročně se hodnotí nejoblíbenější neprofesionální trenér dětí a mládeže, a jak se ukazuje, role těchto mužů i žen je nezastupitelná v tom, jaký fyzický i psychický základ nejmladší generace do života dostanou.
Trojúhelník nemusí být výhradně manželský
Výbornou ilustrací takové praxe je třeba loňská nejoblíbenější trenérka Monika Vojtová z Českých Budějovic, kde vychovává mladé karatistky a karatisty. „Hodně záleží na komunikaci v trojúhelníku trenér-dítě-rodiče,“ vysvětluje Vojtová při debatě o tom, jak se dá například přitáhnout ke sportování i dítě, které nemá v rodině sportovně naladěné rodiče.
Často se totiž stane, že do oddílu dítě přijde jen si něco nového vyzkoušet, ale nenajde pochopení doma. „Pak je důležité si promluvit všichni dohromady, snažím se tenhle trojúhelník udržovat a vyplácí se to,“ říká loňská nejoblíbenější trenérka. Má to vliv na to, že se z řady dětí sice nestanou světoví šampioni, ale zůstane jim celoživotní chuť se hýbat.
Dobrovolní trenéři versus nehybná omladina
„Na dobrovolných trenérech nesmírně záleží, protože se věnují cizím dětem na úkor těch svých a svých rodin, a zabírá jim to leckdy i víc než třetinu osobního volna,“ zdůrazňuje Ondřej Šebek, šéf Národní sportovní agentury. Varuje před zvyšující se „nehybností“ českých dětí, kdy se alespoň hodinu denně hýbe pouze necelá třetina z nich. Dodává, že on je z generace, jejíž rodiče měli problém děti zahnat domů, teď nemají páky, jak své děti vyhnat od počítačů a obrazovek ven z domu.
„Jedná se o menší čas, než který děti věnují koukání na televizi nebo hraní her na počítači či mobilu během jednoho dne,“ upozorňuje Zdeněk Ertl, předseda Sdružení sportovních svazů. Sdružení dlouhodobě upozorňuje, že u dětí mizí spontánní pohyb. „Je jasné, že moderní elektronické přístroje jsou neoddělitelnou součástí našich životů. Zároveň víme, že nadměrný čas u nich strávený může mít negativní vliv na duševní, sociální i fyzické zdraví lidí,“ dodává Ertl.
Projekt Díky, trenére přesto přináší drobná vítězství. „Propagace titulu Nejoblíbenější trenér roku měla za následek, že se mi začali ozývat starostové obcí z okolí Českých Budějovic, jestli bychom jim nepomohli zorganizovat sportovní kroužky karate pro děti,“ upozorňuje Monika Vojtová. Ozvalo se i vedení jihočeského hejtmanství, které by rádo jejího úspěchu využilo v propagaci pohybu v regionu.
Nesvádějte na covid vlastní lenost
Výzkumná agentura Ipsos zmapovala následky současné ekonomické krize na to, jak výdaje na sportování ovlivnily rodinné rozpočty.
„Více než tisícovka respondentů, z nichž dvě třetiny mají děti, muselo kvůli vyšším příspěvkům v klubech a celkovému zdražování omezit sportování své či dětí, nebo je úplně ukončit,“ vypočítává Michal Straka, specialista Ipsosu.
Klubové příspěvky podle únorového zkoumání Ipsosu v některých sportovních jednotách zdražily o více než třicet procent. Jen přibližně pětina jednot za poslední období na výši příspěvků nesáhla. Spolu s covidem se krize a inflace promítly i do toho, že dospělí a děti často značně omezili sportování.
S tím ale nesouhlasí hokejový trenér a sportovní kouč Marian Jelínek. „Na přednáškách se naopak často setkávám s názory, že někteří rodiče si v covidu s dětmi užili tolik společného pohybu jako nikdy předtím,“ argumentuje Jelínek.
Souhlasí s tím, že některá sportovní odvětví jsou finančně mimořádně náročná a své děti mohou podporovat jen ti movití. „Sezona začínajícího tenisty, který objíždí turnaje, vyjde na dva miliony korun,“ říká Marian Jelínek. Starat se o to, v jakém stavu je naše tělo, není podle něho záležitost státu, ale každého z nás.
„Medaile jsou nadstavba. Staráme se o stav našich baráků, ale nejbližším domovem je naše tělo. S ním jsme celý život, to mějme na paměti,“ připomíná známý sportovní kouč Marian.
Realita versus ideál
|
