Nikomu nic nevnucujeme, říkají Linda Rybová a Kateřina Winterová

Jak vlastně došlo k tomu, že Herbářem provázíte právě vy dvě?

Kateřina: Prvotním impulsem bylo oslovení od režiséra pořadu Jaroslava Včely. Okamžitě mě napadlo, že by bylo fajn, kdybychom Herbář dělaly s Lindou dohromady – protože máme stejně staré děti, protože jim pochopitelně musíme vařit a chceme jim vařit zdravě, protože se obě zajímáme o přírodu, o život v souladu s ní... Tak třeba právě z těchto důvodů nám přišlo zajímavé něco z toho společně předat divákům.

Linda: A taky proto, že se léta známe a máme se rády. Na to jsi zapomněla, což mě dost mrzí. (smích)

Kateřina: Netušila jsem, že chceš být už na začátku tak osobní!

Vybaví se vám moment, kdy jste jedna druhou zaznamenala úplně poprvé?

Linda: To určitě muselo být hned první den na konzervatoři.

Kateřina: Zahlédla jsem tě u těch velkých dveří budovy Na Rejdišti. Nejdřív jsem si myslela, že jsi mazák z vyššího ročníku a že máš za úkol nás prváky provést školou. Linda tam totiž už předtím chodila na balet, takže se suverénně orientovala. Každopádně tě mám před očima v peleríně, ale to možná trochu později.

Linda: Já si tě zase vybavuju v hnědé sukni s rohama.

Kateřina: Jenže to bylo až ve třeťáku, kamarádko.

Linda: A taky si Káču pamatuju s natupírovanou patkou nabarvenou fixou nazeleno.

Kateřina: Děkuju ti, že zmiňuješ zrovna tohle. Alespoň budou všichni vědět, jak zajímavý život jsem vedla! (smích)

Linda: Ano, Káča byla vždycky nesmírně zajímavá.

Když jsme u vzpomínek, existují místa či lidé z natáčení Herbáře, na něž nemůžete zapomenout?

Linda Rybová a Kateřina Winterová, herečky a moderátorky televizního Herbáře.

Kateřina: Těch je opravdu velké množství. Na reportážích jsme potkaly neuvěřitelnou spoustu zajímavých lidí, kteří svůj život zasvětili úžasným věcem. Vybrat jednoho je těžké, napadá mě třeba biozemědělec Martin Hutař, včelař pan Pleva, Cvrčkovi z rakytníkové farmy, Hanka Zemanová, biodynamické zahrady v Německu, biofarma Sasov, Planta Naturalis...

Linda: Pokud jde o místo, asi nikdy nezapomenu na natáčení na Broumovsku. Já totiž miluju samoty a tohle je takový skoro zapomenutý, příjemně nostalgický kraj. Jestli mám jmenovat jednoho člověka, na kterého si často vzpomenu, zmíním pana Bradnu z Markvartic. Osívá louky původními květinkami, čímž vytváří vzácné přírodní banky a zároveň nádherná prostranství. V životě jsem snad nic krásnějšího neviděla. Na louky plné kytiček jsem tak trochu ujetá, od dětství je považuju za něco mimořádného. Když jsem byla malá a všechno v mých očích bylo obrovské, každý úsek lučních kytek mi připadal jako nekonečné moře. A právě tenhle vjem jsem si připomněla u pana Bradny, přestože jsem teda už dávno vyrostla a měřítka mám dospělá. Návštěva u něj pro mě byla ohromným zážitkem, nejen vzdělávacím, ale i estetickým a nebojím se říct duchovním.

Zastavují vás lidé na chodníku s žádostmi o radu, jaké bylinky odstraní jejich neduhy?

Linda: Během první série Herbáře to bylo docela časté. Kolikrát jsme pak už musely být v odpovědi příkřejší, pokud dotyčná osoba nechtěla pochopit, že opravdu neznáme lék na všechno.

Kateřina: Dneska lidé princip pořadu víc chápou a nezaměňují nás s našimi hosty, tedy například s bylinkáři nebo odborníky na bio stravování. My jsme průvodkyně světem, o kterém se s nimi bavíme.

Linda: Když nás někdo nyní osloví na ulici, spíš nám chce říct, že se mu Herbář líbí, co ho v něm zaujalo, případně že žije podobným způsobem života.

Umíte si s nezávažnými onemocněními poradit pouze s pomocí přírody?

Linda: S těmi běžnými vcelku ano. Každopádně bylinky jsou to první, co v takových situacích vyzkoušíme. Pořad točíme tři roky, za tak dlouhou dobu už člověk pochytí, kde čerpat důvěryhodné informace, nebo co lze zkusit nového.

Kateřina: Máme po Praze vychytané přírodní lékárny, kde znají nabízené produkty a vědí, po čem sáhnout. Zkrátka víme, kam si jít pro radu. To ale neznamená, že nezaklepeme na dveře ordinace klasického lékaře, pokud choroba v pár dnech neustoupí.

Je vaším společným tématem i vaření?

S vlastním Divadlem Verze hostují v pražské Komedii s představením Úča musí pryč! (Kateřina a Linda na snímku s Igorem Chmelou).

Linda: Ano. My bydlíme na jednom patře, takže si často navzájem zaneseme ochutnat naše výtvory, tu a tam si vyměníme nějaký recept.

Kateřina: Vařím ráda, ale snad ještě víc mě baví si o vaření povídat, hloubat v něm, hledat, řešit, nacházet... Jídlo je pro mě zážitek i z teoretické stránky.

Linda: Já než abych o něm dlouho rozumovala, ho radši uvařím a sním.

Kateřina: A v tom se krásně doplňujeme.

V Herbáři ukazujete nejen to, co všechno nám příroda dává, ale také jak se k ní chovat. Je dneska těžké k tomu vést nejmladší generaci?

Kateřina: Třeba my máme štěstí na školu, která je pozitivně naladěná na tato témata, vedou tam děti k zodpovědnosti k přírodě. Základy obecné ekologie jsou, doufám, snad všude součástí běžné výuky, nicméně ještě důležitější mi přijde osobní příklad. Těžko můžete malému dítěti vtloukat do hlavy něco, co samo nikdy nevidělo, nikdy nezažilo. Čili především rodiče by měli předávat tyto informace a návyky. A to je jistě snazší dětem než dospělým.

Linda: Děti jsou jako houby, jsou schopné nasáknout všechno kolem sebe, opakují model z rodiny. Základní vzorce chování nafasujeme v dětství, a i když se později chceme vyhraňovat, hledáme svůj styl, máme je pořád uložené. Kdežto dospělé musíte vlastně převychovat, což je většinou dřina.

Kateřina: Je těžké přesvědčit tchyni nebo dědu...

Linda: Nepište tam tchyni. (smích)

Kateřina: Mluvila jsem samozřejmě obecně, ale dobře, začnu jinak. Je těžké přesvědčit dospělého člověka, který celý život zalévá svou zahrádku herbicidem, že nedělá nejlíp a že existují i jiné cesty. Můžete mít po ruce spoustu argumentů, výzkumů, zkušeností, ovšem dokud to nebude sám chtít změnit nebo se alespoň něco nového dozvědět, tak s ním nehnete.

Jste v takovém přesvědčování sveřepé?

Kateřina: Já rozhodně, respektive bývala jsem. Linda kolikrát sledovala moje rozhorlené debaty. Mívala jsem tendence být v tom radikálnější než ona, ale praxe mě naučila, že „na sílu“ nikoho nepřesvědčím. Jediné, co funguje, je příklad a jeho výsledky.

Linda: Mně samotné vadí, když mi někdo něco podsouvá, tlačí mě k něčemu, o čem nejsem okamžitě přesvědčená. Na to jsem dost háklivá, asi i proto jsem vždycky byla mírnější než Káča. Já si na všechno musím přijít sama. Nemám ráda lidi, kteří druhé hned nálepkují. Při vzniku Herbáře jsme často skloňovali slovo inspirace. My se snažíme inspirovat, nikomu nic nevnucujeme.

Bohužel panuje obecná představa, že život citlivý k přírodě je náročnější, nákladnější, méně pohodlný...

Linda: Přitom je to klišé. Žijeme s neustálým pocitem, že dnešní dobu nestíháme. Tenhle tlak následně roztáčí velkovýrobu nešetrných, nezdravých, neohleduplných věcí, jejichž zdánlivou výhodou je, že se k nám dostanou rychle.

Kateřina: Saháme po jednoduchých řešeních, protože ta jsou po ruce vždycky jako první. Jenže pokud se rozhodnete nebrat jen to, co vám někdo cpe až pod nos, tedy pokud najdete chuť změnit životní styl, poznáte, že není zas o tolik náročnější. Většinou jde jenom o pouhopouhý strach z něčeho neznámého. Seznámit se s tím samozřejmě zprvu stojí nějaký čas i energii, ale jakmile to nové zapojíte do svého běžného rytmu, zjistíte, že vůbec nejste pomalejší.

Linda: Navíc tu funguje přímá úměra. Uvedu příklad ze stravování, ale není to zdaleka jen o něm: Když jíte plodiny polité chemikáliemi, o které nezavadilo sluníčko, kolik živin z nich asi získáte? Prostě se vyplatí jít o obchod vedle a možná i vytáhnout ještě nějakou korunu. Zelenina nebo ovoce, kterým se během zrání dostalo všeho, co potřebují, vám pak dají mnohem víc.

Jaké téma přijde na přetřes jako první, když se sejdete samy?

Kateřina: Děti.

Linda: Jasně, děti asi nikdy nevynecháme, ale nemyslím si, že bychom pokaždé jely jak přes kopírák. Probíráme taky...

Kateřina: Jsem fakt zvědavá, co hodláš na čtenáře vybalit. (smích)

Linda: Například se svěřujeme, jak jsme zrovna naladěny, kde v té celé škále nálad se momentálně nacházíme, to je časté. Bavíme se i o jídle, o zážitcích z nějakého filmu, divadla nebo knížky, o našich přátelích... V neposlední řadě jsme samy sobě navzájem výživným tématem. A ostatní bych už radši nerozebírala.