Češi mají problém. Každý druhý z nás trpí nějakou poruchou spánku. A to se netýká jen starších lidí. Skoro polovina lidí do 24 let přiznala, že noc probdí a pak často usínají ve škole nebo v práci. Jednou ze spánkových poruch je i náměsíčnost – somnambulismus. Naštěstí je jen málo případů, kdy kvůli ní šlo lidem o život.
Náměsíčnost se projevuje nejčastěji u dětí
Velín spánkové laboratoře. V této místnosti se vyhodnocují veškeré naměřené hodnoty.
Jeden z přístrojů, který provádí měření.
„Počet nemocných se somnambulismem za rok odhaduji na maximálně třicet případů,“ říká profesor neurologie Karel Šonka z kliniky 1. lékařské fakulty na pKarlově náměstí. Většinu takto nemocných prý ošetří jejich praktičtí lékaři, pediatři, někdy neurologové a psychiatři. Při závažném případu jde člověk trpící takovou poruchou do spánkové laboratoře. „Tam sledujeme činnost srdce nebo dechu. Někdy nám výsledek vyšetření ukáže jednu zajímavou věc. Je to v neurologii novinka. Podle pohybu nohou u starších lidí můžeme sledovat riziko onemocnění Parkinsonovou nemocí. Je to varování, že do patnácti let může být pacient touto nemocí ohrožený,“ říká Šonka.
Náměsíčnost se projevuje nejčastěji u dětí, ale u nich obvykle časem odezní bez následků. Náměsíčností ale trpí i dospělí lidé. A to je problém. „Její podstatou je, že v tomto stavu lidé dělají stereotypní pohyby a úkony. Ty, které běžně dělají ve stavu bdělém. A protože nemají strach, mohou si i ublížit. Taková zranění jsou nejčastější. Fatální mohou být pro starší lidi,“ tvrdí Šonka.
„Zdálo se mi, že mě někdo chce zabít“
Náměsíčnost může být spjata i s nočními můrami nebo děsy. „Znám člověka, který měl noční můru. Zdálo se mu o nekonečném davu kominíků, kteří ho nechtěli pustit domů. Přitom kominík je znakem štěstí,“ říká Šonka. Takový zážitek má Kim Hothanhová, která naštěstí vypadla jen z okna v přízemí. „Zdálo se mi, že mě někdo chce zabít, tak jsem musela utéct. Probudila jsem se až na ulici,“ říká pětadvacetiletá Kim. Sama spánkovou laboratoří prošla. Zatím čeká na výsledky.
Děsy a můry
|
Skončil sice na vozíku, teď ale vyhrává paralympiády
David Drahonínský byl normální zdravý kluk. Jeho život změnila až náměsíčnost. Vypadl z okna ze třetího patra. Kvůli tomu je dnes upoutaný na vozík. David, jenž miloval taekwondo, to nevzdal. Dal se dohromady a dnes patří mezi nejúspěšnější české sportovce s handicapem. Se svým lukem vyhrál letní paralympijské hry v Pekingu, byl bronzový na mistrovství světa a je i českým mistrem mezi zdravými sportovci.
Davide, jak se vám úraz stal?
Bylo to 7. dubna roku 1999. Tehdy jsem přišel domů z tréninku taekwonda, byl jsem unavený, a tak jsem pozdravil mámu, snědl večeři a šel spát... Pak už si pamatuji až probuzení v nemocnici.
Co vám jako první blesklo hlavou?
Bral jsem to jako špatný sen, tak jsem chtěl usnout a probudit se znova. Bohužel. Ležel jsem nehybně na posteli a kolem mě se motal zdravotnický personál. Oněco později jsem byl na Karláku ve spánkovém centru a tam mi dělali nějaká vyšetření, při kterých zjistili, že mám poruchu spánku.
Až do té doby jste náměsíčností netrpěl?
Když jsem byl malý kluk, tak mi maminka vyprávěla, že mě v noci potkala, jak jdu do skříně. Když mě oslovila, tak jsem jí prý odpověděl, že jdu na záchod. Já jsem si to ovšem vůbec nepamatoval.
Předcházely vaší nehodě nějaké děsy?
Žádné děsy té noci, kdy se to stalo, nepředcházely. Měl jsem krásné dětství a nic mě netížilo.
Jak jste se s tím vším vypořádal?
Našel jsem si nové aktivity v životě, které mohu dělat s vozíkem pod zadkem, a tak jsem vyplnil volný čas. Nemám čas přemýšlet nad tím, že jsem postižený, mám nabitý program, práce, sport, studium, prostě žiju dál.
