Dnes je úterý 17.7., přesně před měsícem měl náš kočí Jiří narozeniny. Tehdy jsme se ještě neznali a protože byly kulaté, rozhodli jsme se je oslavit znovu, dnes. Každý někde sedí zalezlý a píše básničku. Také mu zahrajeme divadlo s loutkami, vytvořenými z makovic. Jsme ve vsi Pošná, je zima, prší nebo alespoň mrholí a stále nemáme suché prádlo, které jsme prali předevčírem. Přijali nás tu krásně, bydlíme uprostřed vsi, půjčili nám železné ohniště, můžeme využít prostor před místní hospůdkou, který je krytý, jsou tu lavice a stoly, dokonce i elektrické světlo a navrch můžeme pálit jejich dřevo.
To vše zařídil pan starosta Klika, navíc vyhlásil rozhlasem, kdy budeme hrát. Snad nebude moc pršet a my dnes opravdu zahrajeme. Mezitím jsme byli v Červené Řečici. Tam jsme hráli a tábořili pod zchátralým panstvím, dříve patřícím pražskému arcibiskupství. Prý tam straší zlí černí mniši. Z Řečice nás mula Karlička zavedla do hlubokých lesů na tábor dětí ze senožatského dětského domova. Odtamtud jsme jeli s rozporuplnými pocity. Na povrchu sprostí, nevychovaní, někdy agresivní floutci, uvnitř bolaví, vystrašení, ale milí lidé. Téměř hmatatelný byl nedostatek lásky a pohlazení. Poslední zastávkou před Pošnou byl Hořepník, tam mají 1. železobetonový most Prof.Bechyně, židovský hřbitov a čtyři krásné mladé studentky gymnázia, které přišly k našemu ohni, donesly čaj, med a prozradily výše uvedené místní rarity. Vítr fičí a my jdeme lepit koláž jako další z darů pro Jirku.
Trápení se zápachem z vylévané močůvky
V Pošné jsme se nakonec zdrželi déle. Představení jsme museli kvůli dešti přesunout z úterý na čtvrtek. Ve středu odpoledne jsme zajeli hrát do domova důchodců v blízké Proseči a zase se vrátili. Díky tomu jsme více hovořili s místními. Stěžovali si na pana Babiše. Skoupil prý stovky hektarů pozemků v okolí, prasečáky, jatka. Obyvatelé Pošné trápí zápach z vylévané močůvky, znečištění potoků, kde již znovu nejsou pstruzi, a všudypřítomná řepka olejka. Kvůli špatným osevním postupům prý dochází k vyčerpání půdy, obnova trvá stovky let. Město Pacov skupuje pozemky v okolí města, aby tomuto zabránili. V Pošné říkají, že od dob komunismu je to "z bláta do louže". Z naší debaty vyplynulo, že jediná šance, jak tomu zabránit je, aby si to sám pan Babiš uvědomil. Zatím však jen vydává líbivé noviny a chová se jako hlavní hrdina z našeho představení, pan Líbivý. Naše hra je prý přesně o tom.
V Pošné k nám byli velmi pohostinní, mula Karlička měla po celé čtyři dny našeho pobytu hody a my jsme měli "kliku". Starostovic rodina, Klikovi, nás pozvali na úžasný oběd, nechali nás vysprchovat a jejich jednadvacetiletý syn Radek odjel s námi. Nyní je nás tedy devět plus Karlička. Jsme ve vsi Kámen, táboříme pod hradem, chtěli jsme hrát na hradě, ale ředitel pelhřimovského muzea, které má hrad ve správě, byl proti. Byl na dovolené, do telefonu nepříjemný, prý je nezastupitelný. Když jsme po tomto telefonátu přišli na hrad, v pokladně o nás již věděli, pan ředitel jim volal a striktně zakázal jakoukoli domluvu. Hráli jsme tedy pod hradem, pršelo, i harmonika se nám rozbila, přesto utekla jen jedna divačka.
Strážce streamu
