Odmítám si sundat růžové brýle, říká herečka Tatiana Pauhofová

Vyhovovala vůbec vašemu hereckému naturelu nadsázka a stylizace Wilsonova?

Přiznám se, že šlo o moji první zkušenost s jemnou stylizací a nadsázkou. Naštěstí jsem si ji nesmírně užila. Mohla jsem si hrát, fantazírovat a radovat se při tom. Jedním slovem nádhera!

Co vám coby divačce říkají snímky jako Tajemství hradu v Karpatech či Adéla ještě nevečeřela, na jejichž poetiku Wilsonov navazuje?

Pro mě jsou ty filmy kouzelné právě svojí poetikou a humorem. Jsou nesmrtelné, vždycky mě spolehlivě dostanou. Zaujmou na kterékoli zhlédnutí a v kterékoli době, pokaždé se u nich směju, jako bych je viděla poprvé. Takové pohádky pro dospělé, které dneska jako žánr skoro vymizely. Myslím, že právě už tím je Wilsonov výjimečný: pro všechny otevřené diváky s nadhledem a touhou se trošku nekorektně pobavit, pro diváky s fantazií a chutí prožít s námi na chvíli toto temné i veselé dobrodružství.

Jakými hereckými partnery pro vás byli během natáčení Jiří Macháček a Vojtěch Dyk? Co budete mít v souvislosti s nimi dlouho uloženo v paměti?

Jé, to by bylo na opravdu dlouhé povídání! Jsou to skvělí kolegové, profíci a kamarádi. S nimi se člověk tedy rozhodně nenudí, to vám můžu potvrdit...

Wilsonov je mimo jiné o obdivu ke Spojeným státům americkým, v nichž jste vy kdysi studovala. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Jako na nejlepší životní školu a rozhodnutí, kterého jsem nikdy nezalitovala. Pobyt v USA byl jedno velké krásné dobrodružství z mého mládí.

V USA jste pobývala během třetího ročníku na gymnáziu. Vrátila jste se odtamtud jiná, než jste do nich odlétala?

Určitě ano. V období dospívání se přece všechno mění neuvěřitelně rychle! Je to věk pro každého z nás důležitý i plný změn. Nemluvě o ohromném množství nových podnětů, které mě v nové zemi, v neznámém, neokoukaném prostředí formovaly.

Vaši kariéru provázejí ocenění za výkony na divadle i před kamerou. Co s vámi tyto trofeje dělají? Lechtají vaše herecké sebevědomí?

”Lechtá” mě občas tak akorát strach ze selhání a zodpovědnost, která se všemi těmi oceněními přichází. Je samozřejmě krásné být odměněný, ale herec je i přes to s každou novou prací, s každou novou rolí, výzvou zase na úplném začátku. Ta touha vytvořit opět něco smysluplného nás opakovaně vrací zpátky na startovní čáru. Herci jsou pod neustálou palbou kritiky, diváků, zpochybňováni jinými i sebou samými, takže každá cena či pochvala dodá trochu síly a sebevědomí.

Přistihla jste se někdy při hvězdné manýře? Měla jste takové období?

Nikdy jsem nepotřebovala sestřelit z nějakých nebeských výšin, protože v tomto smyslu jsem rozhodně nikam neulítávala. Snívám si, fantazíruju, to ano, ovšem ve své práci se držím pěkně při zemi. Na co taky zbytečné obstrukce!

S herectvím jste začínala v deseti letech jako dětská hvězdička seriálu Škriatok. Jaké máte na tak brzký start své kariéry vzpomínky?

Vzpomínám si na to, jak bylo super hrát a hrát si při tom. Přesně tahle tužba po iluzi a hře mě přivedla až sem. Bez ní bychom si tu teď spolu nepovídali.

S jakými představami zahajovala Tatiana Pauhofová studia herectví a co jí z nich zbylo? Přišla jste za léta v branži o růžové brýle?

Jejich sklíčka jsou sice celá poškrábaná, rám popraskaný, ale odmítám je sundat z nosu. Takže mi nezbývá, než starostlivě opečovávat, co mi z nich ještě zůstalo.

A ideály v běžném životě u vás narážejí na realitu často?

Dokonce velmi často! Pro mě je totiž ještě stále průchodnější mít ideály a kolikrát kvůli nim padnout na hubu, než se jich vzdát a být konstantně namíchnutá.

Vaše filmy jako Lída Baarová, Hořící keř, Konfident, Tři sezóny v pekle, Kousek nebe... to všechno jsou příběhy z naší moderní historie. Pustila jste se do studia jejich doby, než jste je začala točit?

No aby ne, já tyto přípravy a studium totiž přímo zbožňuju! Pokaždé se samozřejmě dozvím něco nového, scénář se pro mě díky tomu stává něčím přítomným a osobním, nehledě na to, že jde o neocenitelnou náplň pro moji fantazii. Kéž by podobné výzvy nikdy nekončily.

Období, do nichž nás tyto filmy zavádějí, jsou velmi tísnivá. Přenáší se během natáčení něco z jejich atmosféry také na vás i mimo plac?

Tím, že se to období ze scénáře pro mě stává osobním, jak jsem zmínila, tak ano, přenáší se jeho atmosféra na mě... Tísně ale nakonec vypustím, zůstane kopa nového a obohacujícího. Takže se to vyplatí a zharmonizuje.

Jaký je to pocit hrát skutečně žijící postavu jako Lídu Baarovou či dokonce současnici, advokátku a političku Dagmar Burešovou, jíž jste ztvárnila v Hořícím keři?

Předně je to velká čest a ještě větší zodpovědnost. Diváci i moje svědomí jsou v takových případech nemilosrdné.

Devět let jste se věnovala karate. Co vám, myslíte, léta s tímto sportem dala?

Stručně řečeno disciplínu a vytrvalost. A ještě jsem se naučila strašně rychle utíkat!

Novináři vám často dávají přídomek „sexy Táňa Pauhofová“ a jistě ne neprávem. Jak se vám takové věty čtou?

Spíš mě zajímá, kde jste je četl vy! To skutečně píšou? Nejspíš půjde o nějaký omyl. Myslíte asi Vicu (Kerekesovou – pozn. red.), ne?