Jak jste se dostal do pořadu Tvoje tvář má známý hlas?
Já ten pořad sledoval zpovzdálí už nějaký pátek. Spousta mých kolegů tam už účinkovalo a mě to zaujalo. Tak jsem vyslal přání do vesmíru, že bych tam chtěl účinkovat taky, a povedlo se to.
Naplnila se vaše očekávání?
Je to náročnější, než jsem čekal. Ani ne fyzicky, jako psychicky. Já jsem si myslel, že mě nějakým způsobem nebude ovlivňovat nebo zasahovat to závěrečné bodování, které tam probíhá, a já hned v prvním kole skončil poslední. Což pro mě byla docela rána do uměleckého, mužského ega. Už jsem se s tím ale srovnal. Dokonce ve čtvrtém kole jsem byl zase poslední a už jsem to tolik neřešil. S Alešem Hámou jsme tam takoví otloukánci.
Máte vysněného interpeta, kterého byste chtěl v pořadu ztvárnit?
Bavil by mě Frank Sinatra, ale je ve hvězdách, co mi připadne.
A jak jste se popral s Whitney Houston? Přeci jen je to žena...
No, nejprve jsem zajásal, že hned budu v prvním kole dělat ženskou a ještě černošku. Jenže jsem narazil kvůli výšce. I s podpatky jsem měl dva metry pět. A tak všichni tanečníci kolem mě byli o hlavu menší. V choreografii byl pak moment, kdy mě měl jeden z kluků protočit a položit si mě na svou paži. A já když jsem se na něj položil v záklonu, tak jsem byl pořád stejně velký jako on, což působí velmi komicky. Já ale nechtěl, aby moje vystoupení bylo komické.
Berete show i jako možnost prezentovat se, že by lidé více chodili na koncerty?
Uvítal bych to, ale nedělám si iluze, protože tento formát televizní show je druh pořadu, na který kouká specifický druh lidí. Nemyslím si, že to bude mít vliv. Kdo na to kouká, asi moc na koncerty, jaké mám já, nechodí. I když, kdo ví. Třeba se mýlím.
Navíc tady nezpíváte své písně, ale někoho napodobujete.
S tím napodobováním je to také těžké, aby to mělo tu kvalitu. My se za ten týden stihneme naučit text a jdeme na scénu se strachem, že nám vypadne a do toho jste ještě převtělený za někoho jiného. To není jednoduché. Mě ještě u Whitney Houston překvapilo, jak se mi špatně dýchalo. Protože jsem měl tělo stažené korzetem, respektive dvěma neopreny, protože jsem měl růžové přiléhavé šatičky. Tak, aby nebyly vidět nějaké nerovnosti, jako moje faldy. Nebo když jsem teď dělal Plácida Dominga, měl jsem spoustu materiálu, abych vypadal tlustší. To všechno vám znepříjemňuje vaši pozornost na zpěv.
Jak dlouho vlastně musíte mít kostým na sobě?
To záleží, jak náročný ten převlek je. Záleží, jestli vám vyrábějí masku, kterou vám lepí na obličej – brada, rty, nos. A když je to takto náročné, tak jste tam od rána od devíti a začínáte se připravovat. Oholíte se, vlasy vám stáhnou sponkami. Pak vám dají paruku. A pak jdete na lepení masky. Ta vám drží na obličeji jen nějaký čas, takže maskéři musejí načasovat, kdy jdete na řadu, aby vám masku nenalepili moc brzo. Takže jste tam od rána od devíti, v šest jdete na řadu a v masce jste třeba od dvou a v půl desáté večer je konec. A teď si vemte, jak to měl Eddie Murphy, když hrál ve filmu Zamilovaný profesor. To muselo být hrozné.
Na podzim jste vydal desku Nahubu. Jaké jsou ohlasy s odstupem času?
Album je venku od října a ohlasy mám dobré od kritiků i veřejnosti. Teď dělám druhou vlnu, kterou odstartuje koncert 28. března v Rokoku. Všechno vyvrcholí podzimním turné, které teď plánujeme. Zatím jednáme s různými pořadateli a uvidíme. Z Rokoka se chystám natočit sestřih, aby pořadatelé neměli strach. Spousta lidí má pocit, že je nesmysl, aby přišel někdo sám na pódium a bavil tři sta lidí jen tím, že zpívá. Bobby McFerrin měl stejný problém, když chtěl udělat první turné. V Americe to nikoho nezajímalo, tak uspěl až v Německu.
Celé album jste nahrál jen se zařízením, které se jmenuje looper. Jak tvorba probíhá?
U většiny písní musím vymyslet způsob, jak je s looperem zazpívat. Doma vymýšlím, jak nejrychleji ten doprovod nahrát, protože lidé pak chtějí slyšet hlavně tu píseň. To platí pro převzaté. U mých vlastních vymyslím kompletně novou skladbu a někde i vrstvím hlasy na sebe. To u převzatých nejde.
Takže i na koncertech vytváříte všechno znova...
Ano, nikdy nemám nic přednahraného z domova. Ale na albu je zhruba třetina písní, které se živě udělat nedají. Jsou to takové, které jsem si chtěl nahrát hlasem ve studiu a využil jeho možnosti. Například píseň Roberta Křesťana Praha bolestivosti. Pak tam jsou písně, které na desce znějí trochu jinak, než na koncertech. Během vystoupení je zajímavé, že divák vidí, co přímo na místě dělám. Na koncertech se objevují i skladby, které na desce nejsou. Ty se zase nehodily do konceptu.
Četl jsem, že jste chtěl k písni Chan Chan natočit klip přímo na Kubě. Jak to dopadlo?
Problém je, že nemám čas tam jet. Momentálně máme se ženou oba dost práce. Já musím ženu vzít s sebou, to by mi neodpustila. Jezdíme každý rok v dubnu na měsíc, to nám ale letos nevyjde, možná až v červnu.
Co se týče divadla, máte řadu projektů. Kde vás můžou aktuálně lidé třeba vidět?
Nejaktuálnější věc, kde mě těší, že tam můžu být, je hra Oscara Wildea Jak je důležité býti s Filipem. Název je trochu pozměněný, protože hrajeme nový překlad. Autorem inscenace je společnost Indigo Company, která má stálou scénu v Divadle pod Palmovkou. Je to celé hozené do hipsterského světa.
Léta spolupracujete s Michalem Horáčkem. Co říkáte na jeho kandidaturu na prezidenta?
Je to jeho věc. My s Michalem rádi jezdíme koncerty, a když se stane prezidentem, tak už nebudeme, takže je to dvousečné. Protože na druhou stranu je to pro mě osobně momentálně vhodný kandidát. Neříkám, že ho budu volit, protože ještě čekám, jaká bude nakonec nabídka. Setkávám se s názory, že Horáček v žádném případě, ale mě přijde, že lidé tady jen nadávají. Každý, kdo jen trochu vystrčí ruku, hned ho všichni kritizují. Ale ať ti lidé řeknou, kdo teda by měl být prezident?
