Když si Petr sundal kvůli fotografování roušku, nemohli jsme začít jinak než touto otázkou.
Vy jste neskutečně podobný herci Otovi Jirákovi. Víte to?
Pochopitelně, občas mi to někdo připomene.
Vydržíte tu dvě tři hodiny stát a neumrznout?
Já jsem starý tremp, vím, jak se do takového počasí obléknout, to pro mě nepředstavuje žádný problém. A to mi bude prvního dubna sedmdesát devět. Já jsem rozdával nejen u vchodů metra, ale i venku na ulici, jsem zvyklý na déšť, na sníh i na mráz.
Kam nejčastěji vyrážíte, když příroda zavolá?
Teď už moc ne, spíš si rád zaplavu, jenže jak vidíte, bazény nám nyní zavřeli, tak si musím nechat zajít chuť. Ještě v září jsem aspoň dvakrát týdně vlezl do bazénu. Dřív jsem nejraději mířil hlavně do Brd, ty mám prochozené. Vyráželi jsme tam společně s mladším bráchou, loni, bohužel, najednou umřel. Doteď mi brácha strašně schází.
Máte i další koníčky?
Samozřejmě. Například křížovky a také manželku.
Metro rozdáváte už patnáct let. Jak jste se k tomu dostal?
To už jsem byl důchodce, ale firma, kde jsem pracoval, pak už penzisty nepotřebovala, tak jsem se poohlížel po něčem dalším. Když jsem skončil, objevil jsem inzerát na kolportéra Metra a vzali mě. Co já už zažil vedoucích! Ale uteklo to jako voda.
Kde jste s Metrem začínal?
Úplně první den mě vzali na Černý Most, ale tam jsem byl jen ten jeden den, pak už jsem šel od štace ke štaci. Metro jsem rozdával snad všude v Praze. Byl jsem dokonce pět let na křižovatce u Tančícího domu, rozdával jsem noviny řidičům, když stáli na semaforech. Pomáhal jsem kamarádovi na Pavláku, bylo možné na mě narazit i na Zličíně, na Skalce a podobně.
V kolik vstáváte?
My začínáme v šest dvacet, musíme tu být do osmi padesáti. Takže jsem vzhůru zhruba od pěti. Ale nevadí mi to, rozdávám Metro třikrát týdně, pondělí, středa, pátek, a vždycky se těším, jsem rád mezi lidmi. Byl jsem například pět roků na stanici Rajská zahrada. Řada lidí, kteří si tam ode mě brali noviny, když se objeví tady na Palmovce, tak se ke mně hlásí.
Nudíte se někdy?
Vůbec ne, většinou si to ani neuvědomím a směna uběhne, než se nadějete. Každou chvíli pozdraví nějaký známý, prohodíte pár slov.
Čím jste se původně živil?
Ještě předtím, než jsem šel do důchodu a začal rozdávat Metro, jsem dělal statory do tramvají. Takže to všechno, co nám v této chvíli jezdí tady nad hlavou po kolejích, důvěrně znám.
Jak dlouho si ještě na rozdávání troufáte?
Dokud mi bude zdraví sloužit, tak to budu dělat. Kdyby mě to nebavilo, tak tu samozřejmě nejsem. Teď mi jen vadí, že někteří, co si ode mě berou Metro, nenosí pořádně roušky, mají je pod frňákem, jak se říká. To víte, že mám trochu strach, abych to od někoho nechytl. To mi na lidech vadí. Také bývají, ale to už i před epidemií, nervóznější. Přesto tuhle práci dělám rád.
