Co vás přivedlo k založení útulku?
Od malička jsem byla se psy, protože rodiče vlastnili chovnou stanici. Chovali i velikostně odlišná plemena, jako jsou němečtí ovčáci v porovnání s mopsy. Často se mi stávalo, že někde venku na ulici pobíhal nějaký pes. Už jako malá holka jsem je odchytávala a zjišťovala, co s nimi mám dělat a jak se o ně starat. Útulek spravujeme jako Pesoklub od roku 2013 jako záchytné zařízení pro volně pobíhající psy nalezené na ulici. Pod správou městské policie fungoval už před 30 lety.
Máte i jinou práci než péči o psy?
Momentálně jsem na mateřské dovolené, ale mám i hlavní pracovní poměr na městském úřadě na. Útulek této velikosti se nedá provozovat s vidinou zisku, jedná se spíše o dobročinnost.
Kolik tu strávíte času?
Upřímně, nikdy jsem to nepočítala. Fyzicky tady strávím průměrně čtyři hodiny denně. Je to ale den ode dne jiné a záleží, co je zrovna potřeba udělat. Náročné je třeba vykapávání očí, které se dělá třikrát až pětkrát denně. Pak ještě komunikuji se zájemci nebo se starám o štěňata, což je práce z pohodlí domova. Čas věnovaný útulku se tedy velmi špatně počítá.
Kolik máte dobrovolníků?
Těžko říct počtem, protože každý chodí, jak může. Někteří venčitelé, tedy dobrovolníci, kteří chodí s pejsky na procházky, vezmou pejsky na výlet víceméně každý den. Pak tady máme i lidi, kteří chodí jednou týdně, ba i jednou za měsíc. O víkendech má pejsek možnost jít ven i několikrát za den. Samozřejmě hodně záleží na počasí, když začne pršet, tak moc venčitelů nepřijde. Ale pomáhají tu venčit až desítky lidí a jsem moc ráda, že tomu tak je.
Pomáhají vám lidé i jinak než jen s venčením?
Ano, pomáhají jak materiálně, tak s finančními dary. Spolupracujeme s řadou firem, jako je například Bezedná miska, kde si můžeme vybrat cokoliv z jejich sortimentu a oni nám to sem dovezou. Od jednoho místního podniku dostáváme hobliny, což je pro naše psy opravdu základní věc. Je opravdu mnoho způsobů pomoci. Sám by to člověk zvládal těžko.
Dostáváte nějakou podporu od státu?
Státní útulky v Česku nejsou. Dělí se na městské, které financuje město, a na útulky soukromé, spolky. My jsme ale zvláštní typ. Základní finance na chod útulku nám financuje město, ale například veterinu, která je opravdu velmi nákladná, si financujeme sami s pomocí darů, které dostaneme od lidí.
Jak jste zvládli pandemii?
Během covidu se nám vyprázdnil útulek, protože řada lidí nechtěla být doma sama, a proto si nějakého toho svého společníka adoptovali. Naštěstí jsme ani nezpozorovali, že by se nějaký pes vrátil zpět. Je ale pravda, že během izolace chodilo mnohem méně venčitelů. Opatření se naštěstí zvolňovala, a tím přibývalo dobrovolníků. Nastal i okamžik, kdy bylo pomocníků více než teď, protože se smělo být téměř jen v přírodě. Náš režim v útulku v podstatě závisel na tom, co nařídila vláda. Kdybych to ale měla zpětně zhodnotit, covidová pandemie na útulek neměla až tak velký dopad. Naopak, plno lidí, kteří si zvykli pomáhat s venčením za covidu, pomáhá doteď.
A co současné zvyšování cen energií, představuje to pro vás velký problém?
To ještě uvidíme během tohoto roku. Už jsme ale aktivně zavedli některá opatření, topíme tady například jen v jedné buňce, kde máme zázemí a jsou tam vymoženosti, které nesmí zmrznout, jako je váha nebo mikročipy. Teplotu ale zvyšujeme maximálně na osm stupňů Celsia. Dále tu máme osvětlení, které jsme dříve pouštěli i přes noc. Teď už svítí jen, když jsme tady v útulku.
Není psům v mrazivých nocích zima?
Někteří jsou hodně chlupatí, dlouhosrstí a mrazivé noci bez problémů zvládnou. Jiným, krátkosrstým, jedincům ale dáváme na noc teplé oblečky. Pak tu bývají i velmi malá plemena, jako jsou yorkshirští teriéři a čivavy, která si bereme domů. Pokud je těchto psů hodně, kontaktujeme pak jiné spolky, které vyhřívání v kotcích mají, nebo se snažíme sehnat dočasnou péči.
Kdo je u vás nejdéle?
Máme tady německého ovčáka Rexe, který tu bydlí od svých čtyř let. Teď už je to starý dědeček, kterému je 15 let. Má velmi špatnou zkušenost s lidmi. Když se na něj podíváte, myslím, že hned poznáte, že nemá pravé ucho. Bývalý majitel ho bil a od té doby je vůči lidem velmi nedůvěřivý. Předpokládám, že nám tady dožije. Je škoda, že kvůli jednomu špatnému člověku už nikdy nepozná nic jiného. Čím je pes starší a obezřetnější, tím je větší problém mu najít nový domov.
Setkáváte se s případy týrání často?
Za posledních deset let, co tady pracuji, byly tyto případy pouze dva. Tím myslím, že byl pes opravdu agresivní a velmi těžko se s ním pracovalo. Jedním z nich je tedy Rex, druhý pes už je naštěstí adoptovaný. Jsem ráda že se to alespoň u něj povedlo. Většinou to s nimi jde, když jim dáme čas. Oni vědí, že jim nechceme ublížit, že dostanou najíst a že tu vždy mají bezpečné teplé místečko. Každá bolístka se veterinárně ošetří a zahojí. Trpělivost a čas jsou tedy opravdu zásadní. Ale je dobré vědět, že každý pes je jiný a samozřejmě se najdou případy, u kterých je to těžší a práce s nimi trvá déle.
Je pravděpodobnější, že majitel nechá psa na ulici, nebo ho naopak raději doveze rovnou do útulku?
Všichni psi, kteří tady bydlí, jsou od původních majitelů. Je to z různých důvodů. Máme tu psa, kterému páníček zemřel. Jiní zase psa odložili kvůli stěhování. Dalšího psa dokonce chtěli nechat uspat. Toho jsme si odvezli přímo z veteriny, něco takového bychom nedopustili. Je to ale opravdu různé. Z celkového počtu sta psů ročně, kteří projdou útulkem, jsou tak dvě třetiny z ulice. Zhruba do tří dnů se většinou najde původní majitel, který si pejska odveze zpátky domů. Tito psi nám tady opravdu nezůstávají dlouho.
Venčitelé s péčí o němé tváře velmi pomáhají.
Jakou máte kapacitu?
Je tu osm kotců. V každém kotci můžou být až dva psi. Máme také možnost si brát pejsky domů nebo nějakému jedinci zařídit dočasnou péči. Momentálně tu ale máme deset psů. Kapacita je ale velmi pohyblivá a náš maximální počet byl devatenáct.
Může si nového mazlíčka odvézt každý, kdo si o něj řekne? Jak zájemce posuzujete?
Občas stačí, když zájemce přijede jednou a vezme pejska na procházku, to je totiž nutnost. Nikdy ale nedávám psa hned první den. Vždy nechávám majitelům alespoň dva dny, aby se mohli vyspat a adopci pořádně promyslet. Chci mít o trochu větší jistotu, že se zvíře nebude znovu vracet hned při prvním problému. U psů s větší psychickou zátěží je nutné přijet víckrát. Měli jsme tu zájemce, kteří sem jezdili třeba tři měsíce, než si důvěru pejska získali.
Adoptovala jste si také někoho?
Máme tři pejsky, z toho jsou dva odsud a třetího jsme si přivezli z útulku v Troji.
Jakmile je zvíře u nového majitele, je vyhráno?
Lidé by se měli připravit na to, že se pes při změně prostředí může chovat jinak, třeba likvidovat nábytek nebo štěkat. Snažíme se připravit budoucí majitele na všechny možné situace, ale samozřejmě ne všechno se nám o psovi podaří dopředu zjistit. Takové zjištění pak může čekat až na budoucího majitele, který si jej přiveze domů. Proto jsme zavedli takzvanou adopci na zkoušku, která v procesu hodně pomáhá. S majiteli a zájemci jsme navíc stále v kontaktu, a když se vyskytne nějaký opravdu velký a nevratný problém, jsme ochotní přijmout psa zpátky.
