Kolik času strávíte při stavbě cest na tyto závody?
Stavění trvá tři dny. Začínáme okolo šesté ráno a pracujeme třeba až do desáté večer. Poslední den před závodem se může protáhnout, takže končíme třeba až v sedm hodin ráno. Jedeme přes noc.
Potom musíte vše znovu přestavět?
Některé cesty zůstanou, aby si je zákazníci nebo reprezentanti mohli tady na Smíchově vyzkoušet i po závodě. Ostatní profily budou prázdné, takže na nich vytvoříme další nové cesty.
Počítal jste někdy, kolik je to šroubů?
Počítáme to na cesty. Sundává se jich kolem sedmdesáti a každá z nich má zhruba šedesát chytů. Ty musíme sundat, umýt a potom postavit zpět.
Kde a kdy jste s touto prací začínal?
V Holešovicích v Mammutu, když jsem si přivydělával při studiu. Tenkrát stavění cest ještě nebyla profese. Dělal jsem to kvůli tomu, abych mohl chodit zdarma na stěnu a nemusel si platit kolej. Přespával jsem tam v takovém malém pokojíku.
Tehdy jste i úspěšně závodil...
V roce 2004 jsem vyhrál mistrovství republiky v boulderingu. Další rok jsem si zranil prst, proto jsem na nějakou dobu přestal trénovat a soustředil se na doléčení zranění a stavění cest. To byl moment, kdy jsem se rozhodl, že bych chtěl lézt i na skalách a cestovat. S kamarádem jsme se domluvili, že se na Nový Zéland pojedeme naučit anglicky. Abych si vydělal trochu peněz na letenku a na život tam, poprvé jsem se živil dva měsíce jako stavěč na stěně v Lipsku. V lednu 2006 jsme odjeli s roční vizí na Zéland. Výlet se ale protáhl. Vrátil jsem se po šesti letech, protože jsem strávil ještě pět let v Austrálii. Tam jsem se už živil stavěním komerčních cest. Jazyková bariéra mi totiž ze začátku jinou práci neumožňovala. U stavění cest se může jenom mlčet a šroubovat, takže to mi vyhovovalo.
Jak jste se „došrouboval“ na světového stavěče?
Postupem času jsem zjistil, že mě to baví. Pořád to byl ale jen koníček. Říkal jsem si, že to bude do doby, než si najdu nějaké lepší zaměstnání. Stavěl jsem ale mistrovství Austrálie, mistrovství Oceánie, juniorské mistrovství světa a také jsem si udělal licenci na světové poháry. Ty jsem také stavěl. Vše se zlomilo přibližně před čtyřmi lety, kdy mi oznámili, že budu hlavní stavěč na mistrovství světa v Paříži v roce 2016. Tam jsem si uvědomil, že už to bude opravdu moje práce.
Už víte, co vás čeká letos?
V srpnu pojedu určitě do Japonska stavět mistrovství světa v trojkombinaci. Závod je nominací na olympiádu. Ke konci roku je ještě trojkombinace v Číně. Mezi tím budou nějaké svěťáky v Evropě a další závody a stěny.
Jak vás berou ve světě? Plácají vás závodníci po ramenou, nebo se mračí?
Tuhle práci dělám už dlouho. Myslím si, že je to velké plus. Lezecká rodina, i když v současné době roste strašně rychle, je pořád relativně malá. Lidé se mezi sebou znají. Tím, že se mi podařilo postavit hodně závodů, lidé vědí, že se snažím být vždycky perfektní, že nejsem flákač. Že dělám všechno pro to, aby to dobře dopadlo. Mám pocit, že moji práci oceňují.
Podle prvního dojmu jste typ člověka, na kterém by se dalo dříví štípat...
Nesmím si to moc připouštět. Beru to tak, že moje práce je o tom, že na závodech shazuju lidi ze stěny. Takže po kvalifikaci mě budou mít rádi jenom ti, kteří postoupí do semifinále, po semifinále jen ti, co se dostanou do finále a po finále mě má rád už jen vítěz. Snažím se k tomu i takto stavět. Moc si nepřipouštět kritiku, která vzniká z toho, že lezec neuspěl. Připouštět si jen tu konstruktivní, která vznikne z nějaké mé chyby.
Tušíte, jakou máte šanci na olympiádu?
Tušení mám. Rozhodnuto ale ještě není. Je už znám výběr šesti lidí, z nichž asi tři budou stavět. Takže nějaké šance mám.
Jste tedy v této šestce?
Ano. Jsem nadšený, že jsem se dostal až takhle blízko. Vlastně ale ještě nevíme, jaký třeba bude mít vliv to, že jeden z nejlepších lezců a kandidátů na medaili je také Čech (Adam Ondra – pozn. red.). Jestli to bude negativní, nebo pozitivní, nedokáže nikdo zatím odhadnout.
Když se poprvé podíváte na stěnu, už víte, jak cestu povedete?
Je to závod od závodu. Každá soutěž má nějaká očekávání. Olympijské hry nebo mistrovství světa je mají úplně někde jinde. Mají oslovit širokou veřejnost i takového laika, který lezecký sport nikdy neviděl. Pořád jsme proto v kontaktu s lidmi z olympijského výboru, nebo s místními organizátory. Ti se nám snaží přiblížit své myšlenky a dávají co nejpřesnější zadání. My se snažíme jejich očekávání splnit.
Co český pohár?
Tady na Smíchově je závod jiný. Diváci lezení znají. Do detailu se nemusíme zabývat tím, abychom jim vysvětlovali, co je to chyt a co stup. Snažíme se udělat férovou soutěž, protože je zároveň nominací do reprezentace. Hlavní cíl je vybrat nejlepší lezce a lezkyně z Čech, aby utvořili družstvo a reprezentovali republiku na světových pohárech a mistrovství světa.
Snahou je, aby soutěžící dali top? (konec cesty na vrcholu stěny - pozn. red.)
Snahou je, aby to byl férový závod, aby byli vybráni ti lezci, kteří jsou nejsilnější a mají největší šanci uspět na světových soutěžích. Snažíme se pro ně dělat takové kroky, u nichž rozhoduje forma a momentální připravenost a ne štěstí. Nemělo by to být o kroku, který udělá lezec kvůli tomu, že měří dva metry a díky tomu je to pro něj jednodušší. Eliminovalo by to silného lezce, který by ho na jakékoliv jiné cestě porazil. Soustředíme se, abychom byli fér a aby byli vybráni ti nejlepší.
Inspirujete se lezením na skalách?
V hlavě mám jakousi knihovnu lezeckých pohybů, která se neustále rozšiřuje. Není to tak, že bych jezdil jen na skály a hledal pohyby na nich. Lezu samozřejmě i cesty jiných stavěčů a rád se od nich učím. Pořádáme i soustředění a tréninkové kempy, kde si zkouším pohyby. Protože zkoušet nový pohyb na závodech je trochu dvojsečné. Lezci potřebují čas, aby se ho naučili, zažili a pak zařadili do svého repertoáru. Je to vlastně proces rozšiřování mé knihovny zajímavých pohybů. Snažím se do lezce vcítit. Není to jen tak, že bych stavěl cestu, která se bude líbit mně.
Připravujete závody pro různé věkové kategorie, jak se s tím vyrovnáváte?
Musím stavět cesty třeba pro čtrnáctileté holčiny, které jsou mnohem lehčí a menší. Mají silnější prsty, ale zase mnohem menší rozpětí než já. Mají rády malé chyty, já naopak větší, oblé. Snažím se vcítit do dívky, která cestu leze, třeba i do toho, že má ještě strach z výšky. Takhle to funguje. Vžít se do role člověka, pro kterého cestu stavím. V tom mi pomáhá, že s nimi trénuji, lezu i to, že si s nimi o lezení povídám.
V poslední době jste začal vyrábět chyty. Jak myšlenka vznikla?
Lezení se hrozně rychle vyvíjí. Každý rok se po celém světě otevírají desítky a stovky stěn. Tak jako na skalách je každý pohyb unikání a neopakovatelný, totéž je i cílem na lezecké stěně. Dělat krásné a jedinečné pohyby. Tím, že denně spoustu hodin s chyty pracujeme, motivuje nás to vybírat si materiál, se kterým se nám dobře dělá. Máme spoustu zkušeností. Proto nás napadlo vytvořit něco vlastního. Nápad založit firmu byl až druhotný. První bylo to, že v rámci loňského velkého závodu na Smíchově jsme vytvořili sérii chytů, která nikde jinde ještě nebyla. Byla unikání a odhalili jsme ji až na té soutěži. Chtěli jsme, aby nikdo ze závodníků neměl výhodu tím, že po těchto chytech už někdy lezl, třeba proto, že je má na domácí stěně. Tím by to pro něj bylo jednodušší. To bylo vlastně prvotní. Lidé pak chodili, chválili je a říkali, že by si je chtěli koupit. Usoudili jsme proto, že bychom se tím také mohli živit. Otevřeli jsme s Jendou Šolcem firmu, která funguje a jsme za to rádi.
Máte několikaměsíčního syna Filipa. Bude lezec? Má na to už parametry?
Oba rodiče má lezce. Nutit ho nebudeme, ale brzdit také ne. Když ho to bude bavit, budeme rádi. Přece jen většinu roku, sedm, osm měsíců trávím na cestách a stavím různé závody. Z předešlého vztahu mám ještě tříletého Adámka a ten jezdí s námi také.
Ideální parta...
Jo, dva kluci, vezmeme velké auto a jedeme na výlet.
Kde nyní žijete?
V Novém Městě na Moravě. Uvidíme ale, co bude dál. Zatím se rozkoukáváme a přemýšlíme, kde by se nám líbilo. Tím jak téměř celý rok jezdím po světě, tak bydlení ve velkém městě pro nás není úplně klíčové.
Se stavěním jste začínal v Praze. Ke kterým dalším stěnám máte vztah?
Už je jich čím dál tím víc. V tyrolském Imstu jsem stavěl mockrát a moc rád se tam vracím. Trávím tam ročně kolem dvou měsíců. Před dvěma lety otevřeli jednu z nejlepších a největších stěn na světě v Innsbrucku. Tam jsem často. Trénuje tam spousta výborných lezců, takže pro mě je to veliká výzva. Mohu si vyzkoušet těžké kroky a těžké cesty. Ačkoliv v Praze je hodně silných lezců, poptávka po těžkých cestách tu není tak veliká. Naopak v Innsbrucku jsou opravdu stovky silných lezců, kteří na těžké cesty čekají.
Strážce streamu
