Co jste měl v dětském domově na starost?
Mou pracovní náplní bylo dohlížet na zaměstnance, aby pracovali tak, jak mají, vydávat ze skladu jídlo, čisticí potřeby, pleny a podobně. Pomáhal jsem také v mateřské škole s výukou, trávil s dětmi volný čas a ošetřoval nemocné.
Měl jste toho hodně...
Dostal jsem se do toho rychle. Můj první zajímavý úkol byl totiž přivézt z nemocnice do dětského domova dvouletého chlapce jménem Dan. Umřela mu totiž maminka. Ten se na mě na čtyři týdny doslova přisál a odmítal být beze mě. Došlo to do takového extrému, že nechtěl stát vedle nikoho jiného a v noci ke mně utíkal z ložnice. Bylo to neskutečně silné.
Jak se vám zalíbila místní kultura?
Moc! Asi úplně nejzajímavější zážitek bylo pozvání na tradiční svatbu v jedné vesnici. Vdávala se sestra lékárníka z nemocnice, kde jsem taky občas pomáhal. Dorazil jsem v obleku, který jsem si tam nechal ušít na míru za asi 800 korun. Překvapilo mě, že na svatbě se sešly minimálně tak tři stovky hostů. Všechno to byli bratranci nebo sestřenice, protože tam má každý spoustu dětí.
Jak taková ugandská svatba probíhá?
Otec nevěsty a otec ženicha strávili asi čtyři hodiny tím, že smlouvali, kolik krav za nevěstu ženichova rodina dá. Ta se osobně svatby vůbec neúčastnila a přišla se ženichovi ukázat jen večer po tom, co rodiče vše domluvili a podepsali. Pak byla obrovská party.
Co by podle vás mohlo mladé nalákat k podobnému výletu?
Člověk pomůže ke zlepšení světa, který bychom se měli snažit zlepšovat. Krom toho je to naprosto úžasný zážitek. Jet někam s cestovkou na čtrnáct dní a bydlet někde u místních obyvatel a trávit s nimi čas, to jsou dva naprosto rozdílné zážitky.
