V čem vaše práce spočívá?
Předem bych rád zmínil, že mentor není v roli autority, je spíš jen starším parťákem. Já jsem se svým svěřencem pět let. Během nich jsme s Kamilem prošli téměř celou jeho střední školu, následně odchod z dětského domova, přistěhování do Prahy, hledání bydlení a nástup do zaměstnání.
Mentorem se může stát každý? Nemusí mít sociální vzdělání a být někde zaměstnaný?
Ano. Na vzdělání ani typu zaměstnání nezáleží. Mentor může být mladému člověku oporou už jen svojí existencí. Mladí lidé po odchodu z dětských domovů často nemají ve světě „tam venku“ nikoho, kdo by pro ně mohl být jen obyčejným vzorem. Natož aby měli někoho, s kým mají vybudovaný důvěrný vztah a na koho se mohou v případě potřeby obracet. To je něco, co nenahradí žádné úřady nebo anonymní organizace. Je samozřejmě dobré, když mentor umí něco mimořádného. Pořád ale platí, že základem je prostá lidská empatie a zájem o svěřence, kterého dokáže akceptovat takového, jaký je.
Co vás k mentoringu přivedlo?
Úplně na začátku stál dobrovolnický zaměstnanecký program. Tehdy jsem pracoval v bankovnictví a jedna nezisková organizace navázala spolupráci s naší bankou, od níž získávala zájemce o práci na programech vzdělávajících mladé lidi ve finanční gramotnosti a jiných dovednostech. Tomu jsem chtěl zůstat věrný i po odchodu z banky, kdy jsem se setkal s organizací yourchance, od níž přišla nabídka zapojit se do mentorské činnosti. Stala se trvalou součástí mého života.
Jaké záležitosti spolu konkrétně řešíte?
Zpočátku jsme se s Kamilem drželi spíše klasických témat, jako jsou třeba studijní výsledky, život v dětském domově, představy a plány do budoucího života. Ale postupem času, kdy se náš vztah stal víc familiárním, jednoduše probíráme cokoli, co je zrovna na pořadu dne a co naše životy aktuálně naplňuje. Je to tak víc autentické a bezprostřední. Tím jsme sice překročili běžný mentorský standard, ale to přinesl vývoj naší spolupráce a našeho vztahu. Tím pádem pro mě mentoring přestal být jen jednostrannou záležitostí a poznal jsem, že můj svěřenec mi má také co dát.
Co přesně?
Kamil mi otevřel svět nových pohledů, a navíc mně v lecčem uměl pomoci. Jako příklad můžu uvést jeho poradenství ohledně stylu oblékání. Nejsem zrovna typ, co by sledoval trendy, a můj svěřenec nezapomínal poznamenat, co z toho, co mám na sobě, je out a co se naopak hodí a odpovídá mému věku.
Byly nějaké okamžiky opravdu těžké, kdy jste ani vy nevěděl, jak mu pomoci nebo poradit?
Bylo to hlavně v momentech, kdy se můj svěřenec ocitl bez střechy nad hlavou i bez peněz a bez vyhlídek na rychlé rozuzlení akutního stavu. Bylo to naštěstí v době mých letních prázdnin a vyřešil jsem to nakonec navzdory běžným postupům tak, že jsem ho nechal krátce bydlet ve svém bytě a sám jsem se odstěhoval na měsíc na chalupu. On si mezitím vlastními silami našel práci i bydlení. Celá tahle situace byla zkouškou mé trpělivosti, vlastně to nemuselo nastat, kdyby se držel mých doporučení. Jenže moje představy jsou jedna věc a vlastní životní cesta dospívajícího mladíka věc druhá.
Na jaké předsudky jste během mentorování narazil? Co na to třeba říká vaše rodina?
Přiznám se, že určitých předsudků či nepochopení ze strany okolí jsem se obával, ale nikdy se mé předpoklady nenaplnily. Naopak jsem se u rodiny, přátel i kolegů potkával vždy jen se zájmem, uznáním a pozorností. Dokonce to přivedlo některé mé blízké také k jejich zapojení do mentoringu nebo podobné dobrovolnické práce, za což jsem rád.
