Prahu obdivuji, jen mi vadí, že nemá moře, říká skladatel Jan P. Muchow

V červnu jste měl narozeniny, vzpomenete si na dárek, který vás opravdu dostal?

Každý dárek potěší. Znamená to, že na tebe někdo myslel. Ale když jsem v osmi letech od rodičů dostal svůj první opravdickej kopačák, spal jsem s ním v posteli asi měsíc.

Složil jste hudbu k cestovatelskému seriálu Lovci zážitků, v němž umělci představují zajímavá místa v Česku. Inspiroval vás v něčem?

Zaujal mě. Díky němu jsem se dozvěděl o mnoha zajímavých místech. Závidím účinkujícím, že je mohli díky natáčení navštívit. Takže v létě budeme s rodinou cestovat po Česku a taky objevovat.

A to mě napadá. Bydlíte v Praze, co se vám na ní líbí, a co byste změnil.

Bydlím kousek od Gröbovky. Na Praze se mi nejmíň líbí, že nemá moře. Nejvíc se mi líbí mnoho míst, nejde vybrat jen jedno místo. Těší mě, když se podaří zdařilá rekonstrukce historické budovy a štve mě každá nevkusná a často zbytečná nová výstavba.

Třeba film Šeptej, kde jste hrál i jednu z hlavních rolí, se také odehrává v Praze. Nebo Samotáři, jste autorem hudby k tomuto filmu. Chodíte se podívat na místa v Praze, kde se děj těch filmů odehrál?

Pobavila mě představa, že bych si třeba vyhradil volnou sobotu a obcházel místa natáčení. To opravdu nedělám a ani to nemám v plánu. Ale zcela přirozeně mnoho míst, na kterých jsme film Šeptej natáčeli, navštívím, protože se záměrně odehrával na autentických místech. Například Střelecký ostrov se od té doby proměnil celkem hodně. Je teď výrazně sterilnější, ale stále je to krásné místo.

Dokončil jste znělku ke karlovarskému festivalu, pracujete na hudbě k animovanému filmu Vánoční balada. A chystáte desku s Bárou Polákovou...

Ano, produkuji její debutovou desku, která by měla vyjít na podzim. S Bárou se s přestávkami nad jejím materiálem už scházíme více než dva roky a teď konečně uzrála doba desku nahrát. Ono „jo“ jsme si řekli hned. Bára mi na první schůzce dala přečíst připravené texty a pustila i nějaká dema, neváhal jsem. Bára je multitalent s jemným smyslem pro humor. Každou novou skladbou překvapuje nejen jako skladatelka a textařka, ale i jako zpěvačka. Je to radost.

Jste známá postava české hudby a zároveň i introvert. Jak vnímáte showbyznys kolem sebe?

Je pravda, že nejsem zrovna ten, kdo si pobyt na pódiu užívá. Takže různé ceremonie předávání cen jsou pro mě, v případě, že si mám jít něco převzít, dost utrpením. Ale fakt, že je vaše práce oceněna, je samozřejmě milý. Je příjemnější být oceněn než být nominovaný. A je příjemnější být nominovaný než sedět doma u televize. Ale tvorba – nebo chcete-li umění – se nedá nějak měřit, není to sport. Většina mých nejoblíbenějších kapel nikdy žádnou cenu nedostala, a přesto jsou pro mě důležitější než mnohé oceněné. Ocenění vaši práci nedělá kvalitnější. Jen má to štěstí, že je víc vidět.

Jak vlastně pracujete na hudbě k filmu? Jaký je váš postup?

Někdy je mi spolupráce nabídnuta ještě v době vzniku scénáře a někdy zase, až když už je střih hotový a zbývá jen dodělat hudbu a zvuk. Proto nemám ustálený úplně jednotný postup. Zjednodušeně se to dá popsat tak, že si najdu čas a klid, na jeden zátah přečtu poprvé scénář celý a jsem zvědavý na první dojem, který ve mně nechá. Pak si napíšu poznámky, hlavně co se týká emocí. Po režisérovi potom chci znát jeho vizi a pak se snažím toto, jím definované území naplnit vlastní invencí. Nejzajímavější momenty jsou všechny ty, kdy začnete vnímat, že vaše hudba pomáhá filmu jako celku emočně komunikovat s divákem.

Co si myslíte o dnešní hudební scéně v Česku?

Kdyby ses mě zeptal zhruba před dvaceti lety, řekl bych ti, že tady bude touhle dobou každý týden nová zajímavá kapela. Dnešní realita bohužel taková není. Ale zajímavé věci se tu dějí, jen je třeba víc hledat, než bych si tenkrát myslel. Z mladších jsou skvělí například Lake Malawi, Wild Tides, Black Sheep Boy, Never Sol a další.