Jsme v soukromé šatně všestranného sportovce a zakladatele zdejšího jachtařského klubu. Malá mansarda Rösslera-Ořovského je tak trochu ukrytá před veřejností, přestože ji mají lidé na očích. Dřevěná loděnice v Podolském přístavu je nepřehlédnutelná dominanta hráze. V druhém patře na jihu budovy se zastavil čas. Šatna vypadá přesně jako před sto lety. Klub založený v roce 1893 je na svou historii hrdý. Nehledí ale jen zpět. Vítr do plachet tady chytá až šedesát dětí. Vodnímu sportu se tu učí už od pěti let.
Klub také plánuje modernizaci areálu, při ní chce ale zároveň zachovat zdejší genius loci. Duch místa je však ohrožen jiným developerským projektem, který má vzniknout v sousedství. To ale předbíhám moc dopředu. Než starosti jachtařů popíšu, pojďte se mnou na plavbu proti proudu času.
Příběh nejstaršího sportovního jachetního klubu v Česku začíná už v Rakousku-Uhersku. Jeho historie je navíc spojená s vorařstvím a počátky vodáctví. Pohodlně se usaďte. Vyplouváme!
Na konci února 1912 získal klub stavební povolení a 26. července už byla klubovna zkolaudovaná.
První klubovna plula
Píše se rok 1868 a v Podolí vzniká přístav pro vory, které do Prahy plaví dřevo. O několik let později je tu vytvořena i ochranná hráz. Právě zde v roce 1895 zakotvil, a to doslova, nedávno vzniklý jacht klub. Ten se vyčlenil ze smíchovského veslařského klubu Blesk. Na smíchovské straně Vltavy původně kotvila i první klubovna jachtařů. Malý hausbót postavený podle vzoru lodě, která se plavila ve francouzské Seině, postupně ale přestal sportovcům stačit. Přibývaly proto další plovoucí klubovny, ale ity byly už pro rozvíjející se klub malé. Zakladatel klubu Josef Rössler-Ořovský proto přišel se smělým nápadem: Klubovnu postaví na hrázi!
Šatna Josefa Rösslera-Ořovského
Vzor našli v Terstu
Nápad se všem moc líbil, měl však háček. Pevnou stavbu u břehu muselo nejprve povolit pražské místodržitelství. To mělo povodí pod svou pravomocí. Na konci 19. století totiž lodní doprava fungovala dnes těžko představitelným způsobem. Parní lodě sice už existovaly, nákladní plavidla ale přesto většinou proti proudu tahali koně. Podle břehu proto musely být stezky, kudy zvířata putovala. Místodržitelství cesty spravovalo. Jachtařský klub měl ale už od svého počátku vlivné členy, kteří se se žádostí vydali za místodržitelem. Ten stavbu povolil. Měl však podmínku. Klubovna na hrázi musela vzniknout podle již existujícího vzoru.
V přízemí je sklad lodí.
Na scénu opět přichází Rössler-Ořovský. Ten díky vojenské službě v italském Terstu jednu marinu postavenou na hrázi znal. Problém byl vyřešen. Stavba dostala palec nahoru. To bylo před Vánocemi 1911. Na konci února získal klub stavební povolení a 26. července 1912 už byla klubovna zkolaudovaná. „To víte, to bylo zastaralé Rakousko-Uhersko, kterému všechno moc trvalo,“ směje se Šilhavý. Je to právě on, který příběh vzniku budovy vysypal z rukávu.
Na hrázi jsou lodě, které potřebují údržbu.
Původně jsem Český Yacht Klub oslovil s tím, že mě zajímají hlavně historické výtahy, které vytahují lodě z vody. Také o nich začíná Šilhavý vyprávět velkou oklikou. Story je to ale parádní, proto ji i vám popíšu celou. Příběh začíná už více než před sto lety...
Jachtaři ke své vášni potřebují vítr, pokud u Vltavy zrovna nebyl, museli se zabavit jinak. „Když nevěděli, co samými roupy dělat, tak naložili veslice na nákladní loď a nechali se vyvézt proti proudu. Většina se rekrutovala z veslařského klubu, takže pro ně veslování nebyl problém,“ vypráví bývalý předseda klubu. „Akorát na veslici sedíte zády a loď je kvůli veslům široká,“ připomíná Šilhavý. Opět proto musel zasáhnout činorodý Rössler-Ořovský. V roce 1910 nechal z Kanady dovézt šest replik indiánských kánoí. Všem se plavidla líbila, šéf klubu proto záhy oslovil smíchovskou firmu, která opravovala lodě, ať kánoe okopírují. „Pak se začaly prodávat za přijatelnou cenu a to je vlastně počátek vodní turistiky u nás,“ dodává Šilhavý.
První výtah na lodě vznikl už s loděnicí v roce 1912.
Pravěk vodáctví byl ale skromný, jelo třeba jen pět lodí. Turisté nocovali ve stanech a Rössler-Ořovský z každé výpravy sepsal do novin článek. Nový typ turistiky se začal rychle šířit. Hospody podél řeky, které původně sloužily jako zázemí pro zmiňované tažné koně, najednou získaly nové zákazníky.
Těžké kánoe
Když vodáci dopluli do Prahy, bylo potřeba kánoe uložit. První plavidla tohoto typu ale nebyla zrovna lehká. Už když vznikala dřevěná loděnice, věděli členové klubu, že bude potřeba k ní lodě vytahovat. Společně se stavbou proto vznikl i výtah. „K tomu se váže i jedna pikanterie,“ vytahuje další perličku Šilhavý. To už mě ale moji průvodci vedou přízemím budovy přímo k výtahu. „Loděnice měla už od svého vzniku elektriku. To tenkrát nebyla obvyklá věc. Bylo tu elektrické osvětlení, čerpadlo a i ten výtah,“ ukazuje na mašinu vypravěč. Jeho kolega Michal Urban v tu chvíli stiskne tlačítko a vozík na šikmé kolejnici stoupá vzhůru. „Dodnes funguje, jen motor už má jiný,“ ukazuje Urban.
Strojovna nejstaršího výtahu
Nejstarší výtah má dva mladší a větší bratříčky. Jak přibývalo větších lodí, bylo potřeba i dalších výtahů. Celý systém je technickou památkou. Bez zajímavosti nejsou ani vozíky, které pro změnu přesouvají lodě po hrázi, když je výtah vyveze z vody. Ty jsou totiž vytvořené z toho, co zrovna bylo po ruce. „A teď si představte, jak bylo těžké za socialismu sehnat svářečku,“ připomíná s úsměvem Šilhavý.
Bestie a další problémy
Zrovna když se proplétáme mezi kolejnicemi a prohlížíme si výtahy zblízka, po hrázi kráčí kachny. „Ty nám nevadí,“ usměje se na opeřené sousedy Urban. „Horší je to s nutriemi,“ povzdechne si. Ty škodí hrázi. „Dolují břeh, mají tam nory. Bestie,“ vysvětluje místopředseda oddílu.
Zvířata ale dělají klubu menší starosti než člověk. Velkým tématem mé prohlídky loděnice je problém, který trápí nejen Český Yacht Klub. V přístavu najdete ještě loděnici Tatranu Praha, loděnici Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a budovu Yacht Clubu CERE. Všechny zmíněné kluby se poměrně nedávno dohodly na memorandu o spolupráci na modernizaci přístavu. „Cílem našeho projektu je zachování jediného sportovního přístavu v Praze, jeho modernizace a udržení vhodného prostředí pro rekreační sport dospělých a pro vodácký výcvik dětí a mládeže,“ stojí mimo jiné v prohlášení.
Ztratí přístav atmosféru?
Kluby spojily síly kvůli obraně proti developerovi. Ten údajně chystá v přístavu postavit apartmánový dům. „Pokud se sem dostane komerční projekt, místo ztratí určitý kolorit,“ myslí si Urban a dodává: „Když sem člověk přijde, tak na něj dýchne historie. Projdete se po hrázi a jste hned v jiném století. Navíc nám jde hlavně o zachování sportovní činnosti, vychováváme tu děti nebo například nabízíme možnost naučit se plachtit i laikům,“ jmenuje aktivity klubu Urban. To už ale zase kráčíme dřevěnou loděnicí. Moji průvodci mě vedou ke vchodu.
První patro loděnice
Vrzání podlahy mi jen jakoby mimochodem připomíná, že tahle budova tu stojí už přes sto let. Po stěnách visí portréty významných členů. Burgermeister, Colloredo-Mansfeld, Baťa, Werich a další. Je to pěkná sbírka.
Je čas na poslední cigaretu. Stojíme na břehu Vltavy a spokojeně mlčíme. „Je tu krásně, viďte,“ přeruší ticho Urban a s úsměvem se rozhlíží. „A klid,“ odpovídám a vyrážím k tramvaji. Trochu lituji, že neumím plachtit. Členem tohoto klubu bych byl hrozně rád.
