Nastoupila jste v roce 1991. Jak na to vzpomínáte?
Velmi ráda, protože jsme zažívali vzrušující časy. Zásadní pro mě byly první dvě restaurace. Vodičkova ulice, to je nostalgie. Druhá, kterou jsme otevřeli v srpnu 1992 na Václavském náměstí, protože to byla vlajková loď. V den otevření 6. srpna 1992 byla navíc největší restaurací na světě. A zažili jsme tam i dramatické situace, které se staly v souvislosti s jednáním Mezinárodního měnového fondu v roce 2000. To jsme se ocitli v centru zájmu všech světových médií.
Tehdy odpůrci globalizace zdevastovali výlohy. A byla jste u otevření první pobočky ve Vodičkově?
Ano, samozřejmě. Bylo to vyvrcholení více než roční intenzivní práce managementu McDonald’s střední Evropy, mé a mých kolegů. Byl to den, který byl očekáván širokou veřejností u nás, ale i v zahraničí a také námi, zaměstnanci firmy. Pro otevření jsme museli najít a vyškolit prvních dvě stě zaměstnanců. K přijímacím pohovorům přišly stovky zájemců. Byla pro mě radost vidět, jak všechno vzniká a jak je značka pro lidi lákavá.
Kolik jste obsloužili hostů? Dostalo se na všechny?
Otevírali jsme ráno v 8 hodin, to už před restaurací stály dlouhé fronty lidí. Před restaurací byly umístěny zátarasy, aby byla zajištěna bezpečnost. Museli jsme dokonce pohyb lidí regulovat a pouštět je po skupinách. Jen za ten jeden den jsme obsloužili neuvěřitelný počet jedenácti tisíc lidí. Byli jsme výborně připraveni, takže na každého se dostalo. U otevření byla také skupina příznivců hnutí Hare Krišna, zpěvem demonstrovali svůj názor na život.
Jako jedenáctiletý kluk jsem u toho byl taky. Chodil jsem na základku hned naproti. Vzpomínám si, že voda byla tehdy u vás zdarma, to nás hrozně bavilo.
Vidíte, to je vtipná vzpomínka – kdo by řekl, že McDonald’s ze školních let si spojíte právě s vodou. Byla to tenkrát jen taková pozornost, v samotné nabídce jsme ji neměli.
Kapesné nebylo po revoluci moc velké. Hamburger stál v roce 1992 dvacku, to mu vydrželo děsně dlouho – jak je to možné?
Na začátku stál hamburger 19 korun a cheeseburger 21 korun. Byly to nejoblíbenější výrobky a vlastně tehdy nebyly úplně levné. Ale prodávalo se jich velké množství, a tak bylo možné cenu dlouho udržet.
Jak tehdy Češi přijímali tento fastfood?
Vnímali McDonald’s jako důkaz toho, že Česká a Slovenská Federativní Republika již je ekonomicky a politicky stabilizovaná. Značka byla symbolem svobodného světa a podnikání. A bylo takové pravidlo: kam vstoupil McDonald’s, tam ho následovaly další firmy.
Lišily se tehdy chutě českých zákazníků oproti těm v západní Evropě
Zásadně se chutě nelišily. I když samozřejmě jsou různé kuchyně a gastronomické zvyky. Výrobky McDonald’s a kombinace chutí, které přinášely, u nás byly zcela nové a atraktivní. A lidé byli rádi, že už jsou k dostání i tady a nemusí za nimi jen do zahraničí.
Jaké největší problémy jste při vstupu řešili?
Problémy ani tak ne jako spíš výzvy. Klíčové bylo získat skvělé lidi na vedoucí pozice a pak schopné lidi do provozu. Velký úkol bylo zajistit distribuční a logistické centrum. Hledali jsme i místní dodavatele, chtěli jsme, aby firma byla také česká. Důležitou roli hráli architekt a stavební firmy, stále jsme hledali místa, kde bychom mohli otevírat nové restaurace. Věnovali jsme se také navazování a budování vztahů s veřejností. S osobnostmi a institucemi, které ovlivňovaly působení na trhu.
Jak jste školili zaměstnance? Hamburgery asi pořádně nikdo neuměl, že?
Zaškolení zaměstnanců bylo velmi důležité, proto jsme se mu věnovali opravdu hodně. Prvních čtyřicet zaměstnanců absolvovalo před otevřením měsíční trénink v restauraci McDonald’s v Mnichově. Po návratu nám ještě pomáhala skupina zkušených kolegů z Bělehradu.
Co vnímáte jako další zásadní milníky?
Založení charity taktéž v roce 1992, kdy byl předsedou správní rady profesor Josef Koutecký, nestor české dětské onkologie. Ráda na něj vzpomínám, výjimečný člověk. Nyní je ve výstavbě Dům Ronalda McDonalda, který umožní být spolu rodinám nemocných dětí v areálu FN Motol. Pak byl ve Velkém Meziříčí v roce 1993 otevřen první Drive Thru s obsluhou do auta. A pozor! V roce 1995 se objevilo dětské menu Happy Meal s překvapením.
Inspirovali jste také svět?
Samozřejmě! V roce 2002 jsme zavedli kuřecí McRoll. To byl čistě český nápad, ze kterého se v průběhu následujících let vytvořila úplně nová a velice úspěšná celosvětová produktová platforma v současnosti známá pod názvem McWrap.
Ještě jeden český přesah je známý...
V roce 2002 byla ve Stupně u Plzně odhalena pamětní deska Raymonda Alberta Kroce, jeho rodiče ze Stupna pocházeli. S bratry McDonaldovými uzavřel v roce 1954 smlouvu, která mu dovolovala používat jejich systém prodeje a jméno firmy, a o rok později otevřel v Des Plaines v Illinois svoji první restauraci McDonald’s. V roce 1961 ovládl už celou společnost.
Takže byl takový první franšízant. A kdo to byl v Česku?
Karel Suk v roce 1996. První ženou franšízantkou pak byla paní Renata Baierová Roubínková z Brna. Dnes mimochodem všechny restaurace McDonald’s v Česku, kterých je v současné době 109, provozuje 21 franšízantů. Firma je průkopníkem a vzorem franšízinku u nás.
Zajímavým projektem byl i McDonald’s Cup, který jste vedla.
Turnaj ve fotbale pro žáky základních škol, jehož se každoročně účastnily tisíce dětí. První ročník proběhl ve školním roce 1997/1998 a letos je již s covidovou přestávkou v plném proudu 23. ročník. A projekt na podporu talentovaných sportovců McDonald’s Olympic Hopefuls pomohl mnoha potencionálním olympionikům, mezi kterými byl třeba i šestnáctiletý Lukáš Krpálek.
Zprvu jste pracovala jako PR manažerka, jak vzpomínáte na novináře?Plnili jsme stránky časopisů a novin, v televizi byly o společnosti celé pořady. Vzpomínám si třeba na jeden velmi profesionální a zajímavý rozhovor s Marcelou Augustovou. Byla to hodina nabitá informacemi – od otevření první restaurace přes postupy a standardy firmy až po rozhovory se zaměstnanci. Také si vzpomínám na rozsáhlý článek v Mladém světě, který napsali špičkoví novináři Renata Svobodová Červinková a Marek Šálek. Našli se ale i novináři, kteří měli už předem napsáno, tedy měli svůj názor už udělaný a informace, které jsme dávali k dispozici, ani nečetli. Některé články obsahovaly notoricky známá klišé a nepřesné informace, ale s tím musí taková viditelná společnost počítat.
A dostala jste se také za výdejní pult?
To tedy ano. Absolvovala jsem zaškolení ve Vídni, které trvalo osm měsíců a vlastně to bylo takové seznámení s provozem restaurace, a to od píky až po její vedení. Po otevření restaurace ve Vodičkově ulici jsem se do provozu vracela, což nebylo neobvyklé, zapojovali se všichni moji kolegové. Každý měsíc jsme spolu s kolegy z ředitelství absolvovali dva dny prací v restauracích, abychom byli v obraze a v kontaktu s jejich zaměstnanci. Dodnes to považuji za moc důležité pro chod firmy a dobré vztahy v ní.
Vzpomínám si na dětský kolotoč, který ve Vodičkově byl. Co se s ním stalo?
Také si vzpomínám. Při změně interiéru jsme ho darovali jedné mateřské škole. Snad jim ještě dělá radost.
V pobočce se také natáčel film Byl jednou jeden Polda, pamatujete?
Zcela jasně. Bylo to v roce 1995. První díl režiséra Jaroslava Soukupa s Ladislavem Potměšilem v hlavní roli. Natáčení bylo atrakcí jak pro zákazníky, tak pro zaměstnance, protože jsme provoz jen omezili, ale nepřerušili. Herci i členové štábu byli opravdoví sympaťáci. Tehdy jsem ještě netušila, že právě Potměšilovi se stanou našimi rodinnými přáteli.
