Nedávno jsem, snad pomilionté, procházel pasáží Alfa v paláci U Stýblů spojující Václavské náměstí s Vodičkovou ulicí a Františkánskou zahradou. Ale až teď jsem se zamyslel nad dlažbou, kterou tady ošlapaly už generace.
Teprve teď jsem si uvědomil, že ta dlažba, pospojované z nejrůznějších barevných kamenů, je plastická. Není v jedné rovině. Přemýšlel jsem, jestli taková byla vždycky, nebo jestli je takhle ochozená od podpatků a podrážek. A tak jsem dal fotografii pasáže i s dlažbou na svoji oblíbenou facebookovou Starou Prahu krásnou. Byl jsem šokovaný. Sešly se desítky, možná stovky připomínek, vzpomínek, zážitků, které lidé mají nejen s dlažbou pasáže, ale i s pasáží jako takovou. Nepodělit se o některé bych považoval za hřích…
Na zmrzku, do divadla a potlesk Amadeovi
„Bydleli jsme naproti na Václavském náměstí a moje babička tu kdysi pracovala v lahůdkách u východu do Františkánské zahrady. Pasáž je jedna z nejkrásnějších pražských, škoda, že tu už mnoho let nefunguje kino, divadlo,“ napsala Barbora. Lidé vzpomínali hlavně na dětství nebo dospívání. Třeba Jana napsala: „Každý víkend disco a v týdnu třeba z druhé strany pasáže na zmrzku nebo do divadla, jo to byly doby.“ Mnoho vzpomínek se vázalo k tehdy unikátnímu širokoúhlému kinu Alfa a filmům, na které se tu stávaly nekonečné fronty. Třeba Světla si vybavila promítání Amadea: „Na konci jsem zažila potlesk.“ Lidé jmenovali i další filmy jako Vetřelec, či Poklad na Stříbrném jezeře. Samozřejmě, málokdo zapomněl na legendární Semafor, který tu měl u východu do zahrady své sídlo.
Palác U Stýblů
|
Můj táta prchal na Gotta
I k té zvláštní dlažbě se objevily připomínky. „Pamatuju jí před asi 40 lety, byla jsem v té době na zdrávce ve Školské a denně chodila přes pasáž. Už tehdy plastická byla, jestli prošlapaná, to těžko říct,“ zavzpomínala Irena. A připojila i vzpomínku na „neposlušného“ tatínka. „V Alfě začal zpívat jako mladinký Karel Gott. Můj táta byl mladší a chodil v té době do Repre do tanečních. Tedy, prý tam moc nechodil, v kapse saka měl kravatu, kterou vyměnil za motýlka, co měl do tanečních, a chodil tancovat do Alfy na Gotta.“
Prý to byla chyba
„Tahle dlažba k téhle pasáži tak nějak prostě patří. Byť není původní, ta vypadala poněkud jinak, též nepravidelně řezaná leč z jednoho typu kamene. To, po čem chodíme dnes, je někdy zkraje šedesátých let, a ona různá prošlapanost je dána právě třemi barevně se lišícími druhy materiálu,“ napsal Ondřej. Také Jiří přidal zajímavou poznámku: „ Různý kámen byl použit záměrně. Jmenuje se Benátská dlažba, ten kdo dlažbu dělal, počítal s tím, že se různě obrousí.“ A pak ještě doplnil: „Na barevnou dlažbu byl použit kámen, kde má každá barva jinou odolnost proti otěru. Miliony nohou ve frekventované pasáži obrousily měkčí kámen. Myslím, že už to víckrát obrušovali. Ve škole nás na ti už před čtyřiceti lety upozorňovali jako na chybu projektanta.“
Pragoimpo? Pražský Tuzex za koruny
Co se také vybavilo, to byla prodejna Pragoimpo. Obchod na způsob Tuzexu, se zahraničním zbožím, ne za bony, ale za koruny. Kdo vystál frontu, nebo tu měl známé, ten sehnal hezké oblečení, nějakou elektroniku. Hlavně sem mířili lyžaři z celé země pro zahraniční lyže. Fischer, Elan, Kneissl, Rossignol. Násobně dražší, než české Artis či slovenské Sulov. „Völkly si už tam asi nekoupím,“ zavzdychala na Staré Praze krásné Ivana. Také Vladimír vzpomínal: „ Západní lyže a jiné sportovní potřeby. Mel jsem odtud brankářské rukavice Made in India…“
Dlažba v pasáži stojí i za urychleným narozením, jak prozradila čtenářka Růžena: „Díky této dlažbě jsem předčasně přivedla na svět syna, když jsem uklouzla a letěla s bříškem na pána, který šel přede mnou a naštěstí mě chytil. Ale ten rychlý pohyb nebyl dobrý.“ A pak že v Praze byla nuda!
