Johne, jak to zatím jde na vašem turné, všechno v pohodě?
Je to skvělý. Fakt, upřímně, skvělý. Všichni si to ohromně užíváme. Jsme překvapeni, kolik lidí na nás chodí, ačkoli bych to neměl říkat. Pak to vypadá, že jsem to nečekal takové zástupy fanoušků. Ale potřebují to, potřebují rockové shows, živou hudbu a tak se za námi vrací. Takže od nás žádné stížnosti!
Myslím, že i v Evropě se máte na co těšit.
Jo, to rozhodně. Nemůžeme se dočkat, až se k vám zase vrátíme. Vždycky u vás zažíváme na turné krásný čas. Davy fanoušků jsou tak velký a tak skvělý. Takže jo, na Evropu jsme připraveni!
Když se bavíme o turné ve Spojených státech a Evropě - vidíte nějaký obecný rozdíl mezi americkými a evropskými fanoušky?
Myslím, že tu možná je pár kulturních rozdílů. Myslím, že evropští fans nejsou tak závislí na aktuálních trendech, zatímco v Americe jo. Když tady máš rádiový hit, touring je naprosto skvělý. Když ho nemáš, je to o něco horší. Ale v Evropě je to trochu jinak - když tě lidi milujou, milujou tě navždycky. Je jim jedno, jestli máš něco nového, jsou prostě věrní, A to je krásný. V Evropě jsou možná fanoušci i víc rozmanití a inkluzivní. Víš, co tím myslím - může se jim líbit Skillet a zároveň pop nebo klidně fakt tvrdý metal. Můžou mít rádi death metal, Skillet a zároveň třeba Muse. V Americe je to spíš tak, že fanoušek death metalu má rád prostě jenom death metal.
Když jste na turné, co posloucháte v tourbusu? Shodnete se na něčem v rámci celé crew, nebo se naopak ohledně playlistu hádáte?
To je vlastně docela vtipné. Já, náš kytarista Seth a většina crew se docela často i shodneme. Ale pak tu máme dvě holky. Ty by pravděpodobně nesouhlasily. Ovladač hudby třeba nechceš dát naší bubenici Jen. Víš, ona vyrostla v Anglii na popu a taneční hudbě. Takže ona by si pustila Lady Gagu a já chci Metallicu. A Metallicu by si dal i zbytek naší crew. Ale máme z toho spíš legraci.
Takže ty jsi ten, kdo má ovladač?
Jo, já si ho vezmu a řeknu jen: „Vzdej to.“ Ne, dělám si legraci. Většinou si každý z nás vezme sluchátka a poslouchá to, co zrovna chce. V šatně si pak pustíme společně Metallicu, AC/DC, Scorpions, Bon Jovi a podobné.
Hudbu v šatně už máme, co nějaké vaše další rituály před koncertem?
Každý máme svoje, pak si dáme i jeden krátký společný. Já osobně vždycky rozehřívám hlasivky, zhruba 30-40 minut. Pak taky cvičím. Je to taky trochu vtipný, ale musím se zpotit už před koncertem a rozhýbat tělo, jinak bych si hned na začátku koncertu hnul s krkem nebo tak něco. Je tam až moc energie. A pak máme společný Skillet rituál, kdy se před show sejdeme v kolečku, jako sportovní tým dáme ruce dohromady a zakřičíme si.
Co nejraději děláš, když máš den volna? Je to spíš prozkoumávání města, kde zrovna jste, nebo odpočinek, posilovna?
Tři ze čtyř členů kapely preferují odpočinek, a to jsem já, moje žena Korey (kytara) a bubenice Jen. My jsme unavení a ideální pro nás je ležet a číst si knížku, dát si kávu, odpočívat. To miluju. A náš kytarista Seth naopak miluje objevování, takže vždycky zmizí a vrátí se nadšený se slovy: „Kámo, šel jsem tamhle rovně, našel takovou starou továrnu, tak jsem šel ještě dál, pak tamhle, tamhle a bylo to úplně skvělý.“ Ale když jsme právě v Evropě, je to trochu jiný. Víš, kytaristka Korey je moje žena, se kterou máme dvě děti. A ty jsou jako „Tati, my jsme v Evropě! Nechceme sedět celý den v tourbusu, chceme jít ven, objevovat, vidět nový věci.“ Takže v Evropě jdeme do města společně, nasát atmosféru, ochutnat místní jídlo. Je to krásný, ale vyčerpávající. Je to skvělý a naše děti si to moc užívají.
Jak to mají děti se školou, když jste na turné?
Samozřejmě se učit musí. Jako všechno v životě, i turné má svoje pozitiva a negativa. Pozitivní je, že jsme spolu s rodinou, můžeme se jít podívat na Eiffelovu věž a všechny ty skvělý věci. Negativní je třeba to, že učit do školy se prostě musí - online. Občas je to náročný s internetovým připojením a časovými pásmy. Do Ameriky je to 6 až 8 hodin rozdíl a občas se prostě musíme vzbudit uprostřed noci, aby děti mohly napsat test. Fanoušci nás vidí jen dovádět na stage a my se na druhou stranu budíme ve čtyři ráno, abychom vzbudili děti do školy, nalogovali je do výuky, nebo přebalili.
Aktuální turné jedete k vašemu poslednímu albu Dominion, které je v pořadí jedenácté. To je úctyhodné číslo! Dokážeš říct jeden jediný song z celé vaší diskografie, který hraješ nejraději?
Na naší desce Comatose z roku 2006 máme song Rebirthing. Ten sice neberu jako úplně nejlepší na hraní live, ale je to můj asi nejoblíbenější Skillet song. Byl totiž takovým milníkem v naší kariéře, jako první se stal fakt velkým. Nebyl sice tak oblíbený v rádiu, ale skvěle nám rozšířil fanouškovskou základnu. Pamatuješ si MySpace? Tehdy to bylo skvělý místo na hledání nový hudby. A právě Rebirthing na MySpace docela vybouchlo a najednou se o nás začalo hodně mluvit.
Za pár let budete slavit 30 let na světové hudební scéně. Předem gratuluji, to je úctyhodné. Za ty roky jsi nasbíral obrovské množství zkušeností. Jaká by byla jedna rada pro začínající kapelu, nebo vlastně pro kohokoli, kdo v nějakém ohledu následuje svoje sny?
To je neuvěřitelný, fakt to bude 30 let. Nemůžu tomu sám uvěřit. Nepřijdu si tak starý. (smích) Když jsme začínali, myslel jsem si, že vydržíme tak pět, možná deset let, když budeme mít štěstí. Všechny bych chtěl hlavně vybízet k tomu, aby byli autentičtí. Být tím, kým doopravdy jste a o tom psát. Nám občas lidi říkali, že musíme změnit. Změnit tohle a tamto, protože to nebude fungovat a lidem se to nemusí líbit. Někdy samozřejmě mají pravdu. Někdy ne. Já se třeba neberu moc vážně a to na mě fanoušci mají rádi. A taky mi někdo občas řekne: „Hele, tohle fakt není rock’n’roll, nedělej to.“ A mně to přijde vtipný. Takhle mě lidi alespoň fakt poznají. Je to i o tom, že můžu poslouchat hudbu lidí, se kterýma třeba nesouhlasím. Dobrý příklad pro mě jsou Nine Inch Nails. Neznám se s Trentem Reznorem, nikdy jsme se nepotkali, ale myslím, že bychom spolu na spoustě věcech nesouhlasili. Politicky, spirituálně, jakkoli. Ale jejich hudba je tak autentická, pravdivá, vášnivá. Věřím mu každý slovo. Nemusím s ním souhlasit, ale jsem prostě jenom jako: „Kámo, tohle je tak strašně dobrý.“ Prostě vím, co tím myslel a někdy to tak bolí. Znáš jejich verzi Hurt, ne…
Ano, jejich verze doopravdy bolí. Když jsme mluvili o třicetiletém výročí Skillet na scéně, mám tu jednu otázku, kterou dostáváš asi často. Skillet není zrovna typické jméno pro rockovou kapelu…
Jak jsem říkal před chvílí, na začátku jsem moc nevěřil, že Skillet vydrží nějak dlouho. Začínali jsme jako side projekt jiných kapel a každý jsme poslouchali jiné žánry. Kytarista punk-rock, já miluju arénový rock a tehdejší bubeník byl z metalové kapely. Všichni jsme měli svoje vlivy a někdo pak řekl: „Vy jste jak omeleta, když hodíš všechny věci do jedný pánve, anglicky skillet. A pak říká jen kamarád: „Měli byste se jmenovat Skillet, bylo by to docela vtipný.“ A já řekl: „OK, stejně to nevydrží dlouho, tak budeme Skillet.“
Do České republiky se vracíte pravidelně, kromě headline shows i na festival Rock for People. Máte na Českou republiku nějaké vzpomínky, které si budete pamatovat už navždycky?
Musím říct: „Wow, milujeme Rock for People. Když jsme tam přijeli poprvé, řekl jsem svojí ženě: „Jak je možný, že tolik lidí tady zná naše songy?“ Přišlo mi to úplně neuvěřitelný. A taky Praha, ta je jedno z mých nejoblíbenějších měst na světě. Všechny ty katedrály, mosty, zároveň skvělý jídlo a lidi. Vaše historie jako taková mě fascinuje.
6. května přijedete na svůj doposud největší headline koncert do pražského Fora Karlín. Na co se můžou fanoušci těšit?
V první řadě musím říct, že je až neskutečný, jak moc jsme u vás vyrostli. Takže se nemůžeme dočkat, až se k vám vrátíme. Samozřejmě přijedeme s novou hudbou, což je vždycky super. A na každý větší koncert můžeme přivézt o to větší produkci. Takže i show bude větší, skoro tak, jako v Americe. Celá show roste s námi. Očekávejte spoustu energie, koneckonců, tím jsou Skillet známí. Energií, kterou můžete dostat jenom na rockovým koncertě.
Strážce streamu
