Máte úžasnou kariéru ve dvou odlišných odvětvích. Jaký byl přechod z marketingu, kde jste pracovala pro nadnárodní značku, ke psaní knih?
Vždycky jsem chtěla být spisovatelkou, už jako malá holka. Jenže jsem nevěděla, jak toho docílit. Když jsem skončila střední školu, nebyla univerzita, kde by se učilo psaní. A tak jsem šla dělat marketing. Asi až po deseti letech, kdy jsem se musela přestěhovat za manželem, který dostal práci v jiném státě v Austrálii, musela jsem opustit i já své zaměstnání. Byl to jeden z momentů, který mě donutil přemýšlet o tom, že bych mohla začít dělat něco jiného. Takže jsem se ve třiceti letech vrátila do školy a studovala jsem psaní. No a později jsem napsala svou první knihu.
Jak složité bylo docílit toho, že vám poprvé publikovali váš rukopis knihy?
Bylo to docela těžké. Zažila jsem spoustu odmítnutí. Svým způsobem jsem ale měla docela štěstí, protože lidé, kteří rukopis odmítli, mi poslali dopisy se zpětnou vazbou, v nichž psali, co se jim na knize líbilo a co ne, protože si mysleli, že bych mohla román zlepšit. Pak se kniha dostala do užšího výběru na literární cenu T. A. G. Hungerford Award za nepublikovaný rukopis. Porotci mi také poslali dvě stránky zpětné vazby. A tak jsem se rozhodla knihu přepsat. Ale ve skutečnosti to byl už třináctý návrh rukopisu. Pak jsem tedy odevzdala novou verzi se všemi postřehy ze zpětných vazeb a tento návrh mi nakonec přijali a publikovali. Takže to bylo opravdu těžké, spousta odmítání a spousta přepisování.
Litovala jste někdy toho, že jste změnila obor?
Ne. Vlastně tam byl jeden okamžik. Než moje knihy vyšly v Americe a než byly přeloženy do různých jazyků po celém světě, vycházely jen v Austrálii. A bylo složité se uživit, protože v Austrálii není tak velký trh. Takže si pamatuji, že byly školní prázdniny. Všechny tři moje děti byly doma a byly opravdu hlučné. Já se snažila psát. Ve skutečnosti jsem tehdy nevydělávala dost peněz na to, aby se to vyplatilo vzhledem k množství času, který jsem trávila psaním. Tehdy mě napadlo, že bych se možná měla vrátit k marketingu, protože je lépe placený a já bych mohla pracovat v kanceláři, a ne doma. Ale psaní se mi tak moc líbilo, že jsem se rozhodla pokračovat. A ukázalo se to jako správné, protože později toho roku 2018 se vše změnilo. Moje kniha se prosadila do USA a začaly přicházet různé nabídky na překlady do dalších zemí. Asi rok po tom okamžiku nejistoty jsem se stala velmi prodávanou autorkou. Takže jsem ráda, že jsem pokračovala.
Co máte na psaní nejraději?
Asi, že mohu žít neustále ve svých představách. Navíc miluji čtení, takže i pocit ztracenosti v příběhu a v jiných světech či prožívání životů, které jsou odlišné od vašeho.
Kde nacházíte inspiraci pro své romány?
Většina mé inspirace přichází, když čtu materiály pro jiný román. Část mého mozku přemýšlí o tom, že zrovna o věci, kterou čtu, se chci dozvědět víc, ale nebude to obsaženo v knize, na níž zrovna nyní pracuji. Tak si to jen poznamenán pro příště. Podobně se to stalo u knihy Dům na Riviéře, kde je jednou z hlavních postav Rose. Na tu jsem narazila, když jsem si dělala rešerši pro předchozí knihu. Četla jsem o Rose, jak se snažila zachránit umělecká díla v Paříži před nacisty během druhé světové války. Četla jsem dříve hodně věcí o lidech v odboji, ale nikdy o někom, kdo riskoval život pro záchranu uměleckých děl. Tak jsem si řekla, že o Rose budu chtít psát příště. Tak se to děje, že často při rešerších narazím na nějakou statečnou ženu z minulosti.
Obal jedné z knih
Právě ženy jsou hlavní hrdinky vašich příběhů. Hledáte je tedy už záměrně?
Zajímají mě osudy žen, které byly v koncentračních táborech. A hlavně ve Francii byly dlouho odrazovány, aby mluvily o tom, co se jim během války stalo a co zažívaly, protože převládal názor, že odboj byl dílem mužů a ženy se do něj nezapojovaly. Proto mě žene i myšlenka, že pokud o těch příbězích nebudeme mluvit, budou zapomenuty, protože přeživších ze druhé světové války ubývá. Bylo by smutné o příběhy přijít.
Kombinujete období z minulosti s téměř současností. Píšete obě linie nejdříve zvlášť?
Ano, nejprve napíši historické vyprávění, protože to je obvykle nejdůležitější část knihy. Předpokládám, že je to nejtěžší složka. Když napíši věci z minulosti, pustím se do současného vyprávění. Během druhé či třetí verze knihy se snažím přijít na to, jak bych mohla obě linie proplést, abych vytvořila trochu vypravěčského napětí.
Ve vašich knihách se také prolínají historická fakta s fikcí. Máte nějaké hranice, kam až můžete jít?
Je varianta držet se faktů z historie. Jenže někdy ty události trvají příliš dlouho nebo v těch příbězích figuruje moc lidí. Pokud bych použila všechny ty postavy a celé časové období, bylo by to moc zdlouhavé a složité. Snažím se tedy měnit historii jen tehdy, když to ubližuje tempu knihy nebo když to začíná být pro čtenáře matoucí. Mix faktů a fikce se mi ale líbí. Podařili se mi vyprávět věci z minulosti prostřednictvím příběhu, vždy mi to přijde poutavější než literatura faktu. Často si říkám, že věci, které se opravdu staly, tak pokud byste si je vymyslel, lidé jim neuvěří. Je pravda, že život je často podivnější než fikce. Také si myslím, že příběh založený na faktech vtáhne čtenáře do děje a on se chce dozvědět více. Na jedné straně tedy ukazuji neuvěřitelné ženy z historie, které si zaslouží být připomenuty, na druhé mohu zapojit svou fantazii. Na konci knihy ale vysvětluji, co všechno je fakt a co fikce. Lidé mi často říkají, že je baví číst tyto poznámky, protože si pak zjišťují více o skutečných lidech.
Část příběhů ve vašich knihách je zasazena do druhé světové války, máte k tomu období osobní vztah?
Ne, není to úplně osobní věc. Začala jsem psát o historii, protože jsem si uvědomila, že se velmi často mluví o velkých činech mužů, navíc z mužského pohledu, ale existuje zhruba padesát procent populace, která je z toho zkrátka vynechána. Pohled do zákulisí toho, co se dělo za války, je pro mě důležitý, protože válka je pro ženy obrovským obdobím změn. Když se podíváte, jak ženy během války trpěly a jak tvrdě bojovaly za svobodu, jako muži, mám pocit, že by měly být uznávány stejně. Je tedy důležité zaměřit se na některé z těch žen, protože byly hrdinky.
Je těžké pro Australany pochopit, co se tehdy dělo v Evropě?
Myslím, že ano. V Austrálii máme velké štěstí, že zde probíhalo málo pozemních akcí. Samozřejmě se to nepodobalo tomu, co se stalo v Evropě. Austrálie je zemí přistěhovalců a lidé migrovali do Austrálie z celé Evropy. Takže je tady spousta lidí, kteří si to prožili na vlastní kůži a nyní žijí zde. Zrovna včera jsem mluvila na jedné velké akci o knize a byla tam žena, která žila v Londýně během války a řekla, že strávila téměř celé dětství skrýváním se v protileteckých krytech během bitvy o Británii. Protože jsou tu lidé z tolika různých zemí, slyšíme spoustu těchto příběhů.
Nedávno jste byla v Evropě. Jaké byly ohlasy lidí?
Bylo to skvělé. Byla jsem v Norsku a mluvila se čtenáři. Šla jsem na knižní veletrh v Göteborgu který byl tak velký. Nikdy v životě jsem neviděla tolik lidí na jednom místě. A bylo opravdu krásné mluvit se čtenáři a slyšet, jak moc si knihy užívají a jak se ve Švédsku a Norsku chtějí dostat k další knize tak rychle, že ani nečekají, až vyjde překlad. Vezmou si anglický originál a ten si přečtou, což považuji za pozoruhodné, protože pro mě je opravdu těžké číst v jiném jazyce. Jediný cizí jazyk, kterým mluvím, je francouzština, a čtení v ní je pro mě složité. Když jsem se v Norsku setkala s knihkupci a čtenáři, zjistila jsem, že Dům na Riviéře byl v té době v Norsku nejprodávanější knihou.
Chtěla byste někdy přijet do České republiky?
Určitě, nikdy jsem tam nebyla. Slyšela jsem tolik nádherných věcí o vaší zemi, jak je krásná, a zejména o Praze. Všichni říkají, že je to prostě nádherné město. Takže určitě, doufejme, že jednoho dne, v příštích několika letech, budu moci Česko navštívit a myslím, že si to velmi užiji.
Toužíte po tom, aby se podle nějaké vaší knihy natočil film?
To bych velmi ráda. Je to jediná věc, která se ještě nestala a kterou bych si moc přála. Myslím, že by to byl skvělý zážitek. Takže mi držte palce a třeba někdy uvidíme jednu z mých knih v televizi nebo na filmovém plátně.
Strážce streamu
