Příběh pana „A“: Jak se zavádí ve Vietnamu internet?

Jak se žije s pocitem, že jste sledován?
Je to velmi náročné. Člověka to může přivést k šílenství. Pořád cítíte, že je někdo u vás, že ví, co děláte, jste pod neustálým tlakem. Pokud jste ale dost silný, můžete nad tím nepříjemným pocitem vyhrát - snažíte se meditovat, připustit si, že se vám děje něco nepříjemného, přijmout to a pokusit se brát to jako výzvu. Jedině tak je možné si postupně zvyknout na tyto podmínky. Dokonce se určitým způsobem můžete cítit šťastný - protože jste si připustili, že stojíte před výzvou a našli jste si cestu, jak jí čelit. To vám přinese klid. Najednou víte, že o vás všechno vědí, přijmete tu skutečnost, ale přestane vám vadit.

Jak je možné, že vám to přestane vadit?
Uvědomíte si to, přijmete to, a necháte to jít. Řeknete si: je mi to jedno. A zaměstnáte se jinou aktivitou, která je užitečná. Vždyť sledovat lidi, to je jejich (tajné policie - pozn. red.) práce! A tou já se zabývat nemusím a nebudu. Je to náročné, ale jakmile si vybudujete takovou vnitřní rovnováhu, můžete s tím žít. Já například hodně čtu knihy vietnamského myslitele, buddhistického mnicha Thích Nhất Hạnh. Je to slavný mistr zenu, možná trochu méně známý než Dalajláma, ale v roce 1967 byl Martinem Lutherem Kingem nominovaný na Nobelovu cenu za mír. Přednáší v Evropě i Americe, jeho lekce v angličtině najdete na Youtube. Mluví o některých buddhistických praktikách, jako je schopnost se soustředit, pozorovat své pocity - díky tomu se mi daří stres překonávat poměrně snadno.

Co to znamená pro váš soukromý život?
Já nikdy nebudu žít jinak proto, že mě sledují. Je ale pravda, že někteří mí přátelé, kteří se se mnou dříve scházeli, v posledních letech váhají a drží se stranou. S některými akademiky, novináři, dokonce s některými členy vlády jsem míval dobré vztahy, ale tajná policie jim přišla vyhrožovat, a tak už se se mnou nevídají. Nemám s tím ale problém. Mám jiné přátele.

Jako mladý jste byl také členem Komunistické strany Vietnamu, je to tak?
Ne tak docela. Jako mladý jsem byl totiž v Budapešti a studoval jsem. Teprve když jsem získal PhD. v oblasti elektrotechniky, povolali mě ve Vietnamu do armády. Moje expertíza byla v té době pro armádu velice důležitá - bavíme se o druhé polovině 70. let. Co jsem měl dělat? Stal jsem se vojenským důstojníkem a tehdy jsem se také musel přidat ke straně. To bylo v roce 1978.

Lišila se tehdy Komunistická strana od toho, jak vypadá dnes?
Ano. Velmi. Tehdy měla alespoň nějakou legitimitu. Organizovala boj proti vnějšímu nepříteli. (Válka ve Vietnamu skončila v roce 1975 - pozn. red.) Chtěli zemi osvobodit od cizí nadvlády. Komunisté si tím dokázali na svou stranu získat mnoho intelektuálů - a nejen ve Vietnamu. I mnozí slavní myslitelé, například z Francie, přijížděli do Vietnamu, aby se přidali na jejich stranu. Komunisti tehdy taky posílali lidi ven, aby se mohli učit. Díky tomu jsem třeba já mohl odjet do Maďarska - abych získal technické znalosti a po válce mohl pomoct postavit zemi na vlastní nohy. To všechno bylo fajn. Ale kdybych nebyl v armádě, nikdy bych do strany nevstoupil.

Co bylo pak?
Po nějaké době jsem znovu odjel do Budapešti. Tam jsem byl od roku 1982 do roku 1987 - přednášel jsem na stejné univerzitě, kde jsem dříve studoval. V té době jsem také neměl žádné spojení se stranou - ale byl jsem fakticky stále členem. Když jsem se pak vrátil do Vietnamu, podařilo se mi z armády odejít - odešel jsem do Saigonu a stal se ze mě obchodník. Začal jsem prodávat počítače. Obchodovali jsme s Ruskem, tehdy to byl dobrý byznys. Takže když se věci měnily v roce 1989, byl jsem především v Moskvě. Ze strany jsem vystoupil v roce 1993.

Proč právě tehdy? Co se stalo?
Do té doby jsem se tou ideologií nijak nezabýval. Strana mě nezajímala, neangažoval jsem se politicky - byl jsem dlouho jen přesvědčený výzkumník, matematik, a pak obchodník. V 90. letech se to ale začalo měnit. V roce 1991 obvinila Strana mou společnost z daňových úniků v hodnotě 10 milionů amerických dolarů. To byl naprostý nesmysl.

Bylo to falešné obvinění? Proč to udělali?
Začal jsem příliš bohatnout a to se jim nelíbilo. Abyste rozuměli kontextu - v té době musela mít každá soukromá společnost absurdní množství nejrůznějších povolení, aby mohla podnikat. My jsme jako technická společnost mohli obchodovat výhradně z elektronikou. Proto jsme se spojili se státní společností, pro kterou neplatila stejná pravidla, a mohla obchodovat s čímkoliv. Chtěli jsme tehdy nakupovat látky ve východním Německu, vozit je do Vietnamu a tam z nich šít oblečení. Viděli jsme v tom příležitost velkého zisku. Proto do toho naše společnost dala spoustu peněz a ta státní zase poskytla potřebnou licenci. Pak nás ale obvinili - státní společnost ne, jen tu naši - z obrovských daňových úniků. Všechna rádia a televize o tom vysílaly. Přišel jsem o mnoho zákazníků. A nemohl jsem se nikde dovolat práva. Teprve tehdy jsem si uvědomil, že režim, ve kterém žiju, je problém. Proto jsem se o něm začal všechno učit. A taky o právu, o ekonomii, o politice. Uvědomil jsem si, že se systémem je něco špatně, když se nemohu dovolat práva, a chtěl jsem najít cestu, jak ho změnit.

Nguyen Quang A neváhá kritizovat autoritářský režim ve svém rodném Vietnamu.

Našel jste ji?
První na řadě byla ekonomická tranzice - přechod z centrálně plánované ekonomiky na tržní. Mnoho let jsem jen překládal do vietnamštiny všechny možné knížky o ekonomické tranzici. Jsem docela pyšný na to, že jsem aspoň trochu přispěl k pochopení tržní ekonomiky ve Vietnamu. Přitom jsem nebyl ekonom, jen jsem o tom četl. Pak mi tak začali říkat, ale nikdy jsem nebyl ekonom.

Takže v době, kdy jste podnikal a měl vlastní soukromou společnost, fungovala ve Vietnamu ještě centrálně plánovaná ekonomika?
Právě v té době se to už začínalo lámat. Ve Vietnamu byl komunistický režim spolu s centrálně plánovanou ekonomikou až do roku 1986. Bylo to dost podobné jako v Československu ve stejné době. Ekonomicky to ale bylo naprosto neudržitelné - Vietnam na tom byl ekonomicky velmi zle. Bylo nevyhnutelné, aby Komunistická strana v tomto změnila směr, jinak by země zbankrotovala. Začal proto proces nazývaný Doi Moi, řadu ekonomických reforem. Na přelomu 80. a 90. let ten proces právě začínal, a já jsem tehdy začínal podnikat. Byl to takový paskvil - ještě napůl plánovaná ekonomika, která se ale postupně plánovaně měnila na tržní. Během tohoto procesu pomohly právě mé překlady k nějakému pochopení. Když mě ale obvinili z daňových úniků, začal jsem je nenávidět a začal jsem pořádně studovat politiku, právo a tak dále.

Jak jste to studoval? Ve Vietnamu byly k sehnání knížky od nějakých západních myslitelů bez postihu?
Ano, daly se sehnat třeba v knihovně, a co se nedalo jsem sehnal jinak. Protože jsem studoval v zahraničí a pak i obchodoval, měl jsem mnoho různých známých, kteří mi knihy posílali.

Řekl byste, že ve vašem životě byla fáze, kdy jste byl opravdu oddaný myšlenkám komunismu a marxismu?
Ne. Nikdy. Nevěděl jsem ani, co to je. Zajímala mě matematika, elektronika, pak byznys. Nestaral jsem se o to. Ale když mě obvinili, bylo mi jasné, že se musím učit, abych mohl tu znalost použít proti nim.

Myslíte si, že Vietnam je připraven na demokracii?
Ano, myslím, že ano. Vietnamská společnost je hodně rozdílná v porovnání s tou místní. Myslím ale, že základní hodnoty demokracie tam lidé oceňují. Pomalu začínají chápat, že bez demokracie, právního státu, svobody vyjadřování a tisku, bez těchto institucí se společnost nemůže rozvíjet. Víte, během posledních třiceti let prošel Vietnam obrovským vývojem. Příjem se za tu dobu zvýšil desetkrát. Když jsem začínal podnikat, ve Vietnamu nebylo nic. Lidé neměli peníze, někteří dokonce hladověli. Dnes mají více peněz a můžou si cokoliv koupit. Materiální svoboda a materiální zajištění se tedy zlepšilo hodně. A to je dobře. Zároveň ale lidé pořád nemají tolik základních svobod. Musejí žít ve lži. Jako říkal Havel. Volby u nás nejsou volbami. Jdete k volbám a házíte obálky, ale všechno je to lež. Korupce je všude. Nerovnost je všude. Neexistuje právní stát. Policie může dělat vše a vy nemůžete dělat nic. Lidé nemají žádná politická práva. Ekonomicky jsme se posunuli, ale potřebujeme spoustu jiných věcí, nejen jídlo, střechu a oblečení.

Co je podle vás největší problém Vietnamu?
Vietnam má dnes, podobně jako Čína, kapitalistickou ekonomiku. Už to není žádný socialismus ani komunismus. Ale Strana pořád používá tu stejnou starou terminologii, pomoci které se snaží udržet fasádu a vytvořit zdání legitimity, zdání toho, že jsou stále ta strana, která vybojovala válku, která bojovala za některé dobré socialistické myšlenky, jako je rovnost, spravedlnost a tak dál. Ale ve skutečnosti už je to 100% kapitalismus. Tím se Vietnam liší od Československa v roce 1989, které muselo provést tranzici v jeden moment na obou úrovních - ekonomickou i politickou. My už jsme tu ekonomickou část zvládli. Musíme ještě transformovat tu politickou rovinu. A v tom se můžeme učit od středo- a východoevropských zemí. Vietnam je teď v podobné situaci jako Taiwan v roce 1990, kdy tam byla jen jedna strana, Kuomintang. Byl jsem tehdy tam a byl jsem překvapený, jak moc je ta situace podobná. Měli už kapitalismus, ale zároveň autoritativní režim. Vietnam je tomu dnes velmi podobný.

Jak můžete tu politickou tranzici provést? Jak dlouho ten proces trvá?
Tranzice ve Vietnamu ještě nezačala. Proces demokratizace je velmi dlouhý. Má tři fáze, přičemž tranzice je druhá z nich, a my jsme teprve v té první, přípravné. Tranzice znamená změnu politického systému, změnu z jedné politické strany na mnoho politických stran - pak máte tzv. Volební demokracii, ale ta je pořád velmi křehká. Volby ještě nejsou demokracie, proto po tranzici přichází třetí a velmi dlouhá fáze, konsolidace demokracie. Musíte reformovat všechny instituce, armádu a tak dál. Vietnam je teprve v první fázi. To znamená, že se učíme zkušenosti jiných zemí.

Ve Vietnamu jste sehrál důležitou úlohu při zavádění internetu. Jak to tehdy bylo?
No, to je a není pravda. Roli jsem sehrál, ale byli jsme tři, kteří byli v tom procesu důležití. Zástupce ministra na Ministerstvu vědy, technologie a životního prostředí, vedoucí Komunikací a technologií Vietnamu, a až pak já. V roce 1988 jsme založili profesionální asociaci - Vietnamskou IT asociaci. Tam jsem pak působil jako vedoucí a pod mým vedením okolo roku 1997 se nám podařilo zavést do Vietnamu internet.

Jak těžké bylo tehdy přesvědčit Komunistickou stranu, že je internet dobrá věc?
To bylo to nejtěžší! My tři jsme museli hodně lobbovat. Musel jsem za různými stranickými komisemi, za členy politbyra. Museli jsme přesvědčit policii! Hrozně se toho báli. Zmiňovali povstání v Moskvě, tvrdili, že to všechno způsobil internet a email. Báli se, že to může ohrozit jejich pozici. Vzpomínám si na velmi dlouhou diskusi na Ministerstvu vědy a technologie. Řekl jsem jim tehdy: abyste postavili zemi, musíte postavit síť cest. Je to tak? A na té cestě bude i několik obchodníků s lidmi, zbraněmi, opiem, lidí, kteří ty cesty použijí ke špatným věcem. Ale vy jste policie! Měli byste proti těmto lidem použít zvláštní postupy. Nemůžete ale přestat stavět cesty, protože chcete předejít pašování nebo kriminalitě. Když zablokujete výstavbu cest, zablokujete 90 milionů lidí! A s internetem je to stejné! Prosím, popřemýšlejte o tom. Něco vám řeknu: před třemi lety jsem potkal znovu toho policistu, se kterým jsem tehdy mluvil. Řekl mi: kdybychom měli ponětí, jak bude internet vypadat dnes, nikdy bychom tě neposlechli!

Je dnes internet ve Vietnamu nějak regulován?
Ano. Strana vydává mnoho různých nařízení, kterými se snaží omezit, na jaké stránky můžete, a na jaké ne. Naštěstí ale vietnamská vláda není tak bohatá jako čínská.

Například na jaké stránky nemůžete?
Příkladem je stránka naší platformy občanské společnosti, která se snažila před volbami sdružovat aktivisty. Tu zablokovali. Mimo Vietnam se na ni dostanete snadno, ale ve Vietnamu je to těžké. Ale takových stránek jsou tisíce. Naštěstí mladí lidé ve Vietnamu jsou dost chytří a najdou si cestu. Třeba použijí vzdálený přístup a připojí se jakoby z jiné země.

Co si myslíte o stavu české demokracie. Je podle vás v nějakém ohrožení?
Ano, myslím, že je. Bohužel pozorujeme celosvětový trend - demokracie je na ústupu a autoritativní tendence a režimy jsou na vzestupu. Už nemusíte chodit do Ruska za Putinem. Stačí vám vidět Orbána v Maďarsku. Dudu v Polsku. Poslední volby v Německu. Extrémní pravice se po tolika letech dostala do parlamentu! To je velmi znepokojující fenomén. Vidíme brexit. Vidíme Trumpa v USA. Na Filipínách, to je náš soused, vidíme Duterteho. V Thajsku jsme měli vojenský puč. Naneštěstí globální stav demokracie není právě růžový. A bojím se, že tenhle globální trend ovlivňuje i vaši zemi. Brzy u vás budou volby. A pokud vyhraje ANO - kdo ví? Myslím, že pokud občanská společnost nezvedne hlas, nebude zvyšovat povědomí veřejnosti, tak boj s populismem prohraje. Protože populismus má velmi dobrý zvuk a dobře znějící argumenty. Úloha intelektuálů a občanské společnosti je velmi důležitá. Jinak všichni populisti vyhrají srdce populace.