Ležíme na červené žíněnce a těžce oddychujeme. Máme sedřené nohy. Nad námi je spousta natažených provazů a mám pocit, že se nám smějí. Ani na devátý pokus jsme je nepokořili.
Jsme s kolegou Markem na okraji Prahy v Kyjích v jedné z jedenácti klecí v rámci hry Quick Game. Za hodinu jsme uspěli v devíti včetně bonusové, kam nás ale pustili jen z lítosti. Vždy ale jen na nejlehčí ze tří obtížností. Rozhodně je tahle výzva náročnější, než jsme čekali.
Je to trochu fiasko, vždyť jsme uhráli jen osm bodů. Dva borci o týden dříve získali plný počet 99 bodů. Takže na každé z disciplín měli víc než my dohromady ze všeho. „Ale i snaha se cení,“ pokouší se nás uchlácholit jeden z pořadatelů Tomáš Chroust.
Fyzicky náročné úkoly dají zabrat. Ať už jde o ručkování, různé prolézání či skákání. Prvky jsou známé z her a televizních show Wipe Out a Ninja factor. Občas mě chytají křeče, jednou si dám ránu do kolena a Marek do ramene. „Přes den sem chodí firmy na teambuildingy nebo i školy,“ říká nám provozovatel Jan Daneš a dodává: „O víkendu se u nás protočí i 250 lidí.“
Nová soutěž už brzy
|
Nám se ale spíš točí hlava. Trošku se i stydíme. Vždyť jsme přece sportovci a tohle by měla být brnkačka. „Dávají to i dvanáctileté děti,“ hecuje nás Chroust, když vylézáme z jedné z klecí, kde jsme právě nestihli dorazit do cíle v časovém limitu.
To je totiž kámen úrazu. Na každou trať máte jen několik desítek vteřin. Třeba u lezecké stěny pro mě dost málo. Čím víc je vás v týmu, tím více máte času. Úkolem je totiž, aby se dostal do finiše celý tým. A víc hráčů sice může znamenat více pomoci na trati, ale i víc těl, která se na překážkách navzájem pletou.
Na to, aby týmy nepodváděly, dohlíží chytrý elektronický systém. Hráči se musí dotknout na startu i v cíli stejného počtu dotykových čidel, jinak úkol nebude splněn. Elektronika tu řídí skoro všechno. Když se na trati dotknete něčeho, čeho nemáte, například země, tak cela zabzučí. Že máte už málo času, zase poznáte ze zvuků, které nemilosrdně oznamují, že se blíží konec limitu.
„Musíte zatnout zuby a trochu se hecnout,“ radí nám Chroust. Jsme na něj trochu naštvaní. Takhle nás popichovat! Ještě víc jsme pak naštvaní na sebe, když zjišťujeme, že měl pravdu. Hecnuli jsme se a po tyčích jsme přeručkovali do cíle.
Hra je krásná v tom, že je to prostě něco jiného. V pracovním i osobním životě jsme si už vyzkoušeli leccos, ale Quick Game nás nadchla svou originalitou. Tohle prostě jen tak nezažijete. Za hodinu hraní jsme se namakali víc než v posilovně. Unavení a pomlácení míříme do redakce a oba myslíme na jedno. Sem se určitě vrátíme a ty prokleté provazy prolezeme v limitu. Prostě musíme. Vždyť nejsme žádné bábovky.
