Když se ohlédnete těch třicet let zpátky, co vás napadne?
Byla to hektická doba. S Tomášem Belkem, autorem textů všech zvířecích písní, jsme byli vysokoškoláci, měli jsme za sebou peďák. Pustili nás zrovna z vojny po revoluci dřív, protože už jsme měli děti. Nakoplo nás, že jsme si v tom kasárenským „kriminále“ o měsíc zkrátili pobyt, a chtěli jsme hrát. Vysmál bych se, kdyby mi někdo tehdy v roce 1990 vyprávěl v Malostranské besedě, kde jsme hráli první dva koncerty v jednom dni, že vydržíme třicet let.
Jak tedy vzniklo Sto zvířat?
Seděli jsme na jaře v devadesátém roce asi dva a půl dne v Nerudovce v malém bistru U Bonaparta. Popíjeli jsme, nevěděli jsme, co budeme hrát, ale říkali jsme si, že název je zásadní. Hodně dlouho vítězili Rollníci, tedy s těmi dvěma L. Přišlo nám to vtipné, když hrajeme rock and roll. Pak jsem si vzpomněl na jeden starý text o holce, která v sobě skrývá sto zvířat. Někdy mě obtáčí jako had, má hlad jako tygr a líná je jako želva. Byla to infantilní říkanka, ale Tomášovi se to hrozně líbilo.
V kapele je vás dneska devět, to už je skoro sto.
Výběr názvu se nám vyplatil i v cizině, protože se vždycky jednoduše překládal. Už z názvu bylo jasné, že nehrajeme úplně pomalé bluesové věci, ale bude to zřejmě veselá kravina. Ve škole, kde jsem učil, jsem oslovil hned v začátcích kolegyni Janu Jelínkovou, protože se mi líbil její hluboký hlas. Vy, Tomáš, Jana. To je pevný základ, který hraje dodnes. Dnes to tak vypadá, ale už po necelém roce existence jsme zažili docela dardu. Opouštěl nás výborný kytarista, který úspěšně dostudoval na faráře evangelické církve a dostal umístěnku do Zlína. Od té doby se u nás vystřídalo asi dvacet kluků. Jana zůstala od začátku jako jediná. A Tomáš Belko, i když nehraje, je autorem veškerých textů písniček, co jsme v minulosti nahráli.
Nejsledovanější vaše píseň na YouTube s více než šesti miliony zhlédnutí je Nikdy nic nebylo. Co se vám vybaví?
Dodneška je to písnička, která se hraje jako jedna z posledních na každém koncertě. Je to jedna z nejtěžších písniček na zazpívání kvůli dýchání. Původně ji nazpíval Petr Ostrouchov, a když pak odešel, bylo pro mě strašlivě těžké se ji naučit. Není lehké navázat na zpěváka, který ji před vámi zpíval tolik let.
Petr Ostrouchov je váš bývalý člen, který loni vydal super úspěšné album s Vladimírem Mišíkem. Na vaše nové album napsal dvě písně.
Jsem rád, že se Petr ozval, a obávám se, že zase napsal možná dva největší hity. Jmenují se Praha a Čtvero ročních období. Štve mě to, ale nedá se nic dělat. (smích)
Hudebně třaskavou směs ska, rocksteady a swingu hraje Sto zvířat už třicet let.
O čem je Praha?
Petr napsal po mnoha letech pro Janu podobnou píseň, jako byla kdysi Dáma s čápem. Po našich srandičkách a skákačkách je tu najednou Tomášův básnický text, kterému Petr napsal krásnou melodii, a všichni z ní máme husí kůži. Je to pomalá, osudová píseň.
A Čtvero ročních období?
Tu napsal pro mě a je to píseň věčně nespokojeného chlapa. V létě je naštvaný, že je mu vedro, a těší se na zimu, v zimě se zase těší na léto. Myslím, že je mi to psané na tělo, protože Tomáš i Petr mě znají jako svoje boty.
Po jak dlouhé době hudebně spolupracujete?
Potkali jsme se, když jsme se Zvířaty slavili v Lucerně dvacet pět let. Jinak se potkáváme průběžně, sleduji jeho tvorbu, nikdy jsme se neminuli. Spolupráce díky tomu proběhla, jako bychom se viděli naposled včera.
Fungovalo to tedy i po letech?
Bylo to zajímavé, protože Petr má zcela jiný styl práce. Přijde a podle mě ještě neví, co se za hodinu bude dít. Umí v tom ale chodit a krásně tvoří na místě. Je to fantastické – a to mu závidím. Jsou znát jeho zkušenosti se psaním filmové hudby pro celé orchestry.
A jak to máte vy?
Kolem natáčení jsem malinko autista a tabulkář. Potřebuju mít předem zapsané a vyčíslené všechno do poslední noty. Chystám si dopředu natáčecí plány, které vypadají jako námořní bitva, protože není jednoduché dostat na místo devět lidí, potažmo další autory. Každý má milion závazků, k tomu děti. Všude jsem si ale dal rezervu, takže nakonec všechno vyšlo, jak mělo.
Jak moc ovlivnil jarní natáčení desky koronavirus?
Zpočátku to bylo těžké, vlastně jsem nevěděl, jestli do nahrávání jít. Nemohli jsme ve studiu spát jako obvykle, režiséra jsme viděli jen za sklem. Dřív jsme byli zvyklí poslouchat to rovnou u něj v režii. Nakonec se nám ale změna stylu osvědčila, protože to, že jsme se po nechtěné pauze viděli všichni pohromadě, nás hodně nakoplo. Z legrace jsem tehdy řekl, že bych rád, aby album vyšlo 10. 10. 2020. Povedlo se. Jsem šťastný, v budoucnu už něco podobného ale nepotřebuju zažít.
Jak vnímáte, že vám koronavirus postavil křest na hlavu?
V září jsem se bál, že koncerty nebudou, a byl jsem z toho nešťastný. Od kamarádů jsem slyšel, že propagace funguje. Naše billboardy oznamovaly, že vystoupíme v listopadu v pražském Foru Karlín, které je pro čtyři tisíce lidí.
Nakonec máte hrát v Akropoli pro stovky lidí.
Nikdo neví, co bude. Možná budeme slavit svých třicet let i v příštím roce. Na to už Tomáš Belko vymyslel parafrázi, že nejdůležitější je pro kapelu těch deset let mezi dvacátým devátým a třicátým rokem života.
Jak jste se vypořádali s letním odchodem tří členů kapely?
Změna naštěstí nezasáhla chod kapely ani plánované podzimní turné. Mohli jsme vybírat z mnoha mladých hudebníků, kteří na uvolněných postech už v minulosti hostovali, anebo i ze zcela nových jmen. Ano, Miki, Beruška a Willy mají svůj nový soulový projekt. O to víc jsem rád, že máme dechovou sekci, kterou nám každý závidí – Pavla Herzoga na trubku, Martina Lísku na trombon a Jirku Hanzlíka na barytonsaxofon.
Deska obsahuje dvanáct písní, okomentujte jich několik. Co třeba Dívka T. o dívce, která mluví sprostě, aniž by chtěla?
Když jsem zjistil, že Tourettův syndrom opravdu existuje, velmi mě to zaujalo. Je to choroba, kdy nekontrolovaně vykřikujete sprostá slova. Není to jednoduchý dárek do života a Tomáš napsal krásný text, kde se tím pádem objevují i přisprostlá slůvka. Je to úplně první písnička, která je opravdu testovaná na lidech, protože ji hrajeme na koncertech asi dva a půl roku.
O křeči příbuzenských oslav vypráví Rodinné foto.
Tomáš Belko je nejen kreativní ředitel reklamní agentury, ale také odborník na nejhorší a nejtrapnější okamžiky v rodinných životech. Vypráví o setkání rodiny, kde sestřenice dělá jógu, dědeček si stěžuje na režim, šunka je z pondělí a vlašák z pátku… Refrén to pak celé posouvá dál, protože Tomáš je mistr na zpracování nesourodých prvků ze života. U této písně jsem rád za první duet Jany s naším pianistou Petrem Hostinským.
Chlapi na zabití jsou zpovědí černé vdovy.
To je taková starokramářská, žižkovská písnička bez dechů, ušitá Janě přímo do pusy. Slečna si v ní stěžuje, že život s chlapama není úplně jednoduchý. Vlastně je o tom, že všechny svoje předchozí partnery zkrátka odkráglovala...
Hlava v lihu, tam si krásně hrajete se slovy. Hlava, která je sťatá i zaživa.
Pokud chlastáte a máte hlavu v lihu, může se vám stát, že vás po smrti použijí pro mediky – vy si tak dál povídáte s holkama a klukama v bílých pláštích. Je to rychlá, svižná, newyorská, skáčková věc s vynikajícími dechy.
A jaká píseň z nového alba je vám nejbližší?
Hodně se to střídá. Já jsem napsal šest písniček, které mám rád asi všechny stejně. Daleko radši ale vždycky mívám písničky ostatních, i když je to možná trochu divné. Teď se mi nejvíc líbí ta úplně na konci – Já nic, já muzikant. Je to taková jednoduchá balkánská dechovka. S Tomášem Belkem ji napsal jeho syn Matěj, což je super muzikant, který hraje i s Davidem Kollerem nebo Michalem Ambrožem. Píseň vypráví o starém muzikantovi, který chodí Prahou a schovává se za noviny, lepí si umělé kníry, protože ho potkává spousta mladých lidí a ti mu ze všech stran říkají „táto, táto“. Poslední slova, která zazní na celé desce, zpíváme sborově – Já nic, já muzikant. Moc se těším, až ji budeme hrát naživo. Je to asi motto toho našeho třicetiletého snažení a testování na lidech.
