RECENZE: Nevina je experiment, který se povedl. Balancuje mezi divadlem a filmem

Nevina pracuje s principy takzvaného Live Cinema, tedy nového uměleckého hnutí, které využívá filmové záběry v netradiční formě či prostoru. Herce, kteří v inscenaci účinkují, doprovázejí na každém kroku dva až tři kameramani a jejich záběry jsou promítány na plátno nad scénou.

Chvíli sledujete živé herce a chvíli jejich filmový obraz

Pocit „filmovosti“ ještě umocňují hlasy herců, které jsou hnány přes reproduktory a smíchávány s ostatními zvuky a hudbou, takže člověk má pocit, že poslouchá film využívající postsynchrony. Nevina je jedním velkým experimentem, v němž si ale na všudypřítomnost kameramanů snadno zvyknete a forma tak nazabíjí obsah. Tvůrcům se navíc podařilo využít možností, které jim zvolený styl vyprávění nabídl. Kamery se například mnohdy soustředí na nějaký detail, který by jinak mohl zůstat divákovi skryt. Člověk má při sledování hry občas pocit, jako by byl v nějakém hollywoodském studiu na natáčení v kulisách, jako by byl přímo u toho, když se rodí film. Ale tady nikdo nekřičí: „Stříh!“ Příběh jede stále dál.

Geniálně řešená je ve velké hale scéna, na níž postavy zůstávají i v době, kdy se děj už odehrává někde jinde. Scéna znázorňuje pobřeží, které diváci sledují směrem od moře. Na plátně i na scéně se pořád něco děje díky tomu, že se kulisy nemusejí měnit - vše už na jevišti je, jen občas si herci nějaké rekvizity donesou, nebo technik rozmotá kabely od kamer. Je jen na divákovi, aby si zvolil, zda bude sledovat obrazovku či herce, v některých momentech se ale děj odehrává v místech, která nejsou z publika vidět. Vše se děje v reálném čase, záběry se mění pomocí střižny, na kterou tvůrci organizovali na internetu sbírku. Vdechnutí života tomuto projektu muselo být náročné, a to nejen technicky, a člověk tak musí obdivovat úsilí, které celý tým vynaložil.

Sledujeme panoptikum bizarních existencí bez budoucnosti

Příběh hry vychází z autorského díla současné německé dramatičky Dey Loherové. Diváci sledují panoptikum bizarních postav žijících na pobřeží bezejmenné evropské metropole. Jsou to lidé na okraji společnosti, zoufalí lidé bez budoucnosti - imigranti, slepá striptérka, stará cukrovkářka s amputovanou nohou či bláznivka, která se vydává za matku vraha. Jsou to pokřivení lidé, kteří v syrové realitě neosobního velkoměsta navazují pokřivené vztahy. Vedle viny, která hlavní postavy sžírá, je hlavním tématem hry také smrt. Vyznění hry je depresivní, i zdánlivý happyend na pláži brzy končí a ukazuje, jak se křehká pavučina vztahů, kterou postavy mezi sebou během hry vytvořily, může rychle roztrhat. Jedinou vyhlídkou postav hry je stít se dalšími bezejmennými mrtvolami v urnách, které si nikdo nevyzvedne a které s neskrývaným fetišem hromadí ve svém bytě místní funebrák.

Kdybych měl hře něco vytknout, byla by to rozvleklost a nedynamičnost v některých úsecích, za níž podle mě může bezmála tříhodinová délka. Nebál bych se tak hru - filmařským žargonem řečeno - trochu prostříhat, třeba o scény s německou filozofkou.