Film mapuje období mezi lety 1938 až 1951 pomocí skutečných událostí, kdy českoslovenští basketbalisté uspěli na několika vrcholných akcích. Děj se točí kolem přátelství, boje s mocnými i kolem lásky talentovaného hrajícího trenéra Franty (Filip Březina) a tanečnice Michelle (Patrycja Volny), jejíž rodinu osud také nešetřil. Pár se seznámí na mistrovství Evropy v Ženevě těsně po druhé světové válce, kdy Franta se svými spoluhráči turnaj ovládnou.
Mladé neokoukané tváře dokážou utáhnout většinu filmu, i když nutno dodat, že asi nejvíce ze všech vytěžili z menších rolí Jan Hartl jako otec Franty a ministr a Ondřej Malý coby funkcionář Hrabal. Ovšem tahle sázka na Malého ve službách KSČ už je po několikáté v českých filmech z minulosti za poslední roky poněkud ohraná. Zatímco láska Zdeňka Piškuly v roli Jana Sedláka a Simony Lewandowské coby Jany nemusela být předstíraná, protože spolu opravdu chodí, u Březiny a Volny se chemie také celkem příjemně zadařila.
Co se ale zas tak moc nepovedlo, je scénář. Přehrabování rukou v hlíně, kdy čekáte dialog, nebo krátký zbytečný vstup o tom, že válka nebyla krátká. To jsou momenty, kdy si říkáte, že režisér Radim Špaček dokáže i z nepříliš kvalitní látky vykřesat trochu víc. Jakmile ovšem do děje promluví silné historické momenty, skutečné převraty, křivdy a skutky, něco málo z rozpačitého začátku tvůrcům zřejmě odpustíte. Emoce totiž vše převáží a zabodávají se do vám smyslů.
A také vtipných situací je vedle těch závažnějších celkem dost. Ať už jde o ubytování v nevěstinci, narážka na Picassa od prezidenta Zápotockého nebo přemlouvání nového spoluhráče v továrně. Celá herecká delegace seděla na projekci přímo přede mnou a velmi dobře se bavila. Ovšem občas i ve chvílích, kdy nezaujatý divák spíše trne před tíhou příštích okamžiků. Bylo ale patrné, že při natáčení vytvořili opravdu dobrý tým, nejen ten basketbalový.
Velmi nákladný film spoléhá hlavně na skutečné události, které si ale dopředu moc nezjišťujte. Zapůsobí na vás naplno z plátna. Stejně jako výprava či kostýmy. Film slušně plyne, jenže v mezihře pokulhává a mnohé postavy jsou vykresleny jen povrchně.
Často situaci zachraňuje kamera Vladimíra Smutného a dost netradiční, spíše moderní hudba v dobové atmosféře, kterou měl na starosti Jakub Kudláč. Ovšem ten brutální podkres do státní hymny v titulcích byl pořádný krok vedle. To zřejmě moc diváků nevydýchá.
Strážce streamu
