Plánovala jste po vydání první knihy, že budete psát druhou, nebo přišel nápad později?
To vzniklo až po nějaké době. Řekla jsem si, že by k tématu bylo ještě co říct. Setkávala jsem se s tím, že pro spoustu lidí je složité abstinovat, i když třeba prošli léčbou. A také jsem začala v okolí vnímat, že se pro hodně lidí stane automatické, že abstinence prostě je, a tak by to být podle mě nemělo. Navíc se ke mně dostávaly zajímavé příběhy, které by měly být zveřejněny.
V čem se liší další příběhy, které v knize jsou?
Každý byl v úplně jiné situaci. Nemluví se jen o závislosti na alkoholu. Původně měl třeba dotyčný závislost na drogách a pak na alkoholu nebo šlo o kombinaci s prášky.
Na motivy první knihy se má točit film, jak to bude?
Mělo by se začít natáčet na podzim, pokud to situace ohledně koronaviru dovolí.
Loni v dubnu jste pro Metro říkala, že se nárůst lidí v léčebnách projeví třeba až za rok od ukončení nouzového stavu a lockdownů. Jenže uběhl už skoro rok a situace kolem nás je možná ještě horší. Jak to tedy vypadá s domácím pitím a léčením závislých?
Už se to začíná projevovat. Lidé doma pijí daleko víc a problém narůstá, jen ho možná tolik nevidíme. Léčebny jsou přeplněné a čekací doba se pohybuje okolo půl roku, což je hrozně dlouho. My prvního června otevíráme léčebné zařízení Alkos, a aniž bychom pro to cokoli marketingově udělali, poptávka už je velká. A já jsem ráda, protože naším záměrem je, aby lidé na léčbu nečekali, ale aby ji dostali hned. Přetlak na léčebny byl i před koronakrizí, ale teď to vidíme ve větším měřítku. A za další rok to možná bude ještě horší. Lidé, kteří se rozpili více loni, se do léčby dostanou, pokud to sami dobře vyhodnotí, nejdříve za rok.
Centrum Alkos
|
Alkos bude trochu jiné zařízení, než jsou u nás běžná. Našla jste inspiraci například i v zahraničí?
Snažila jsem se čerpat z různých zahraničních zařízení. Co mi ale dalo nejvíc, bylo, že jsem ke svému nápadu přizvala lidi, kteří mají za sebou léčbu v různých zařízeních, ať už pobytových, nebo ambulantních. A to nejen v České republice, ale třeba i v Německu. Z jejich zkušeností jsem dala dohromady projekt, který jsem ale potřebovala zkonzultovat s odborníky. Ve chvíli, kdy se to propojilo, nám vyšel finální program. Trvalo to přes dva roky. Hodně pracujeme s lidmi, kteří už podobnou zkušenost mají, což se u nás v oboru závislosti moc nepraktikuje. Máme i další netradiční prvek – klienta budeme doprovázet po celý rok od doby, kdy u nás absolvuje intenzivní léčbu. Vytvoří si plán za pomocí různých odborníků a my s člověkem budeme během toho prvního krizového roku, aby se nikomu nestalo, že zjistí, že není východisko. Když se dostanete do fáze frustrace, že není řešení, to je důvod, že dochází k relapsu a recidivě. A to je špatně.
Mluvila jste o velkém zájmu, ale jistě máte určitou kapacitu. Jak budete řešit, když bude lidí moc?
Pracuji s určitou kapacitou, ale vím, že ji můžu ještě rozšířit o jeden stacionář a teoreticky ještě o další. Máme zatím rezervu. Uděláme maximum pro to, abychom lidem léčbu poskytli co nejdříve, maximálně třeba do měsíce.
Během těch dvou let jste měla hodně starostí a překážek. Pořád jste věřila, že se vše povede dotáhnout?
Ze začátku jsem chtěla, abychom byli zařízení se státní podporou, případně navázali smlouvy se zdravotními pojišťovnami. Ale zjistila jsem, že to tak v téhle zemi moc nefunguje. Nechci někoho hanit, zřejmě existuje systém, do kterého jsem se svým programem nezapadla. Zkoušela jsem to přes magistrát, městské části i přes pojišťovny, ale moc to nevyšlo. Navíc jsem poctivý člověk a nerada dělám něco jinak, než se má. S takovou ale asi člověk ve státní správě nepochodí. Takže zatím zahájení provozu financuji ze svých peněz s pomocí rodiny. Léčba u nás tedy bude hrazená do té míry, aby nám pokryla provoz. Jsem ale ráda, protože klienti také vnímají jinak, když si za léčbu zaplatí. Stalo se už, že mi někdo řekl, že to chci dělat jako byznys, ale kdybych měla smlouvy s pojišťovnami, tak by to byl daleko větší byznys. Pojišťovny proplácejí víc peněz.
Jak pracovní povinnosti skloubíte s rodinou?
Mám dvě děti, dcera je v předškolním věku a synovi je osm měsíců. Naštěstí mám teď doma i manžela, bez kterého by to nešlo. Nejsem žádná superžena, abych zvládala domácnost, děti, a navíc rozjížděla projekt, který je víc než na plný úvazek. Naučili jsme se mít určitý režim. Střídáme se u dětí, chodíme ven, snažíme se mít pravidelně jídlo i spánek. Nemůžeme duševní zdraví zahodit. Snažíme si dělat radosti. Třeba jsme zasadili kytky, dáme si něco sladkého...
Reklamy na různý alkohol jsou všudypřítomné. Navíc v koronakrizi přibyly iniciativy typu Zachraňte svůj minipivovar. Je to obecně velký problém?
Za sebe vidím jako daleko větší problém, jak masivní jsou reklamy. V kampani Zachraňte svůj minipivovar bych takovou potíž neviděla, spíš v té reklamě. Obzvlášť v době, kdy jsou všichni doma a působí na ně ještě daleko víc. Buď by reklamy na alkohol měly zmizet úplně, nebo se stáhnout do daleko menšího počtu. Podobně je to v supermarketu. Když vejdete hlavní uličkou, první, co je na úvodních paletách, je nějaký alkohol. To je problém, který k alkoholismu přispívá. Ať lidé radši podpoří lokální podnikatele, než aby tu měly takový prostor alkoholové lobby.
V období psaní blogu a vydání první knihy jste jezdila na různé besedy, což během epidemie také nešlo. Snažíte se lidem pomáhat aspoň přes sociální sítě. Stíháte odpovídat všem, kteří vám napíší?
Hodně funguji kromě Facebooku i na Instagramu, kde se to poslední dobou rozjelo možná ještě víc. Tam vidím mladší cílovou skupinu lidí, kterých se problémy s alkoholem týkají. Zakládám si na tom, že minimálně každému odpovím, co nejdříve to jde. Snažím se ho nasměrovat do nějakého ambulantního zařízení, které je blízko jeho bydliště. Teď už se budu snažit lidi ideálně nasměrovat k nám. Jenže v téhle době je to velmi složité, protože terapeutické skupiny i psychoterapie jsou zakázané, což je absurdní. Ve chvíli, kdy je extrémní tlak na lidskou psychiku, by měly mít takovéto služby výjimku.
Kdo na zmíněné besedy chodil a jakou máte zpětnou vazbu z knihy? Dostanou se vaše příběhy také k lidem, kterým by měly či mohly pomoct?
Určitě. Mám zpětnou vazbu, že třeba tu knihu koupí někdo z rodiny člověku, který má problémy s alkoholem. Ale nefunguje to tak, že by mu ji vrazil do ruky a řekl mu: „Podívej, ona to zvládla, ty to taky zvládneš.“ Musí to být opatrnější. Ale mám ohlasy, že se to dostalo k lidem, kteří byli na hraně nebo se minimálně nad pitím zamysleli. Je to důležité třeba i pro rodiče, kteří vlastně nevědomky udržují děti v tom, že je normální doma pít. Co se týče besed, ne každý se vám přizná, že má taky problém. Ale řeknou vám třeba, že to v rodině řeší. Pomáhá to i k pochopení, jak vše dotyčný s tímto problémem vnímá.
Zmínila jste Instagram, kde jsou více mladší lidi. Sama jste si tím problémem prošla jako mladá. Navíc jsou teď už dlouho zavřené školy – množí se i případy pití u mladších?
Ke mně se nedostávají až tak mladí, jsou to lidé tak od třiadvaceti let výše, takže u středoškoláků to nechci hodnotit. Ovšem vidíme, že v téhle cílové skupině se dělají různé ilegální párty. Ale určitě jim sociální kontakt musí chybět, víme, jak jsme za studentských let fungovali my. Vidím, když jdu s dětmi na procházku, jak se tihle mladí lidé někde často shlukují a nějaký alkohol tam figuruje. Nedokážu odhadnout dopad, ale určitě to zasáhne i mladé.
Problémy s alkoholem se řeší i v televizním seriálu Ulice. Jak jste k této lince přispěla svými radami?
Postavu Blanky jsem se scenáristy konzultovala, aby bylo reálné, jakou posloupnost problémy s alkoholem můžou mít. Když je potřeba, ještě mi zavolají. Bylo pro mě důležité, že se na to dívá hodně lidí, takže jsem chtěla, aby vše bylo vyobrazené, jak skutečně syrová realita je.
