Rodina bez hranic: Cestovat s dítětem po světě? Bez problému

Rodina bez hranic

Jaký je váš nejsilnější zážitek z cest?
Že jsou lidé hodní. Je opravdu neuvěřitelné, že i v těch nejšílenějších malých vesnicích v májském regionu v Guatemale jsou lidé tak přátelští a pohostinní. Každý roh, kam se vydáme, nám chtějí lidé ukázat, dát nám dort anebo nás alespoň přivítat. To je určitě nejsilnější vzpomínka, která v nás zůstává.

Jaké místo máte nejraději?
Gruzii! Bez pochyb. V obou případech: lidé i příroda. Lidé tam nabízejí místo k přespání, večeři anebo alespoň čaj, ve vteřině vám vymění píchlou pneumatiku, zastavují, jen aby vám k autu dali meloun. V každém koutě Gruzie to bylo stejné. Mají tuto pohostinnou národní povahu, jednoduše věří, že se jim to vždy vrátí. Všude se tam můžete cítit jako doma. A všechny hory, údolí a moře. Pořád něčím divoké, nespoutané a úžasně krásné.

Ve střední Americe to bylo s lidmi trochu méně vřelé, ale také šíleně zajímavé: od kultury, náboženství, zvyky. Jeden den tam byl jako celý měsíc u Černého moře, protože to bylo tak rozdílné od toho, co jsme znali. Mexiko – velmi silná a barevná kultura (každá vesnice se obléká do jiných barev), Guatemala – příroda (sopky, džungle, vodopády), kouzlo a půvab Belize (mix starých pirátů, pohodových jamajských týpků a Májů), velmi přátelští lidé v Hondurasu.

Jaké místo se vám naopak moc nezamlouvalo?
Nejmíň se nám líbilo v Moldavsku. Lidé se na ulicích neusmívali a všechno bylo tak nějak nudně stejné.

Jak jste řešili jídlo a měli jste s ním nějaké problémy?
Měli jsme nějaké zažívací potíže: v Gruzii a Hondurasu, ale všeobecně jsme nebyli moc opatrní na to, co zrovna jíme. Když všichni místní jedli, chtěli jsme to ochutnat také. Díky tomu jsou naše děti super otevření ke zkoušení jídla. Jejich prarodiče v Polsku jsou občas šokovaní, když říkají například: teď bych si dala třeba maracuju.

Jak se holkám líbily cesty a nenudily se pak po návratu domů?
Toho jsem se bála! Že bylo tolik věcí, které se v jejich životě odehrály, tolik lidí a opic kolem – a domov může být nudný. Ale děti nejsou my... Pro ně je atrakcí i trubka ve vaně (po koupeli v horských říčkách a moři), pračka je šílená hračka, všechny tyhle každodenní věci. K tomu šly obě dvě po návratu do školky. Mají tam každý den děti a hry. A my také nežijeme úplně klidným životem – každý víkend podnikáme výlety, hostíme mnoho návštěv z celého světa. Naše děti se nenudí, což je těžší pro nás.

Máte i nějaký špatný zážitek či zkušenost?
Jediná ne úplně vtipná zkušenost z cest bylo dobrodružství s hmyzem: moskyti, komáři, štěnice a podobně občas opravdu dokážou zkazit dobrou náladu.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Nyní se musíme psychicky vrátit z našeho posledního výletu. Náš blog má pořád zpoždění, chceme publikovat články a fotografie ještě ze dvou zemí a to bude trvat pár týdnů. Taky plánujeme vydat knihu... A možná potom, co bude střední Amerika zarámovaná a zakrabičkovaná, začneme přemýšlet o další... cestě. Co se dětí týká, zatím je to akorát. Mám jenom dvě ruce!

Co pro vás znamená ocenění od National Geographic a jak vás ovlivnilo?
Znamená pro nás hodně. Znamená nejen to, že velká jména a důležité hlavy z National Geographic v naší práci vidí nějakou hodnotu (pozorování, informace, fotografie), ale že také dáváme něco našim čtenářům. Dostáváme další a další maily, že jsou lidé šťastní, že vše je možné, a že život nekončí atd. Dobré je cítit, že ty dlouhé večery hluboko v Guatemale s laptopem a svíčkou dávají smysl a stojí za to.

Co s Tomem normálně děláte, když zrovna necestujete?
Tom má designovou společnost v Berlíně, pracuje na hezkých webových stránkách. K tomu publikuje některé své fotografie z našich cest. Já jsem novinářkou na volné noze. Co jsem se přestěhovala z Varšavy do Berlína, tak nepracuji na plný úvazek pro žádné noviny, ale nabízím své texty různým médiím. V posledních letech jsem také koordinovala hodně mezinárodních projektů pro organizaci European Youth Press. Ale v podstatě když necestujeme, mluvíme o našich předchozích výletech, mluvíme s ostatními o jejich dobrodružstvích anebo plánujeme, co budeme dělat na budoucích cestách. To je to nejintenzivnější – poznávat svět – ne?