Rozhovor: Dlouhé romány mě nebaví, říká čtrnáctiletá spisovatelka

Kniha a Jana Balážová Ke vzniku knihy dopomohl Janě kromě jejího talentu také projekt Kreativci sobě, do kterého se zaregistrovala. Uveřejnila zde své básně a povídky a veřejnost požádala o finanční podporu. Ta nakonec byla dostatečná na to, aby sbírka vyšla v nákladu 500 kusů. Jana Balážová studuje ve třetím ročníku pražského osmiletého Gymnázia Karla Sladkovského. Kromě psaní se věnuje klavíru a výtvarnému umění.

Garanty sbírky básní a povídek nazvané Spolu aneb Když text pohladí fotografii se stali architekt David Vávra a spisovatelka Jana Šrámková. Sbírku tvoří básně a prozaické texty, jež pojí touha, radost, stesk, obyčejné i nevšední pozorování okolního světa, občas dětská naivita vypsaná perem téměř vyzrálého člověka. Jeden z nejzdařilejších textů je volné pokračování knihy Zahrada od Jiřího Trnky. Hravý jazyk a imaginace krásně navazují tam, kde Trnka skončil, ve stejném duchu.

Jak vznikla spolupráce s fotografem Dostálem?
Seznámil mě s ním můj strýc. Pan Dostál si přečetl mé texty a navrhl k nim několik fotografií. V knize je však i pár textů, které jsou naopak napsány speciálně k jeho snímkům.

Kdy jste začala psát?
Před šesti lety. Začala jsem básněmi. Po jedné literární soutěži, kterou jsem vyhrála, jsem přešla k próze. Myslela jsem si, že je svobodnější. Teď se vracím k básním. Ráda se nechávám unášet rýmy, končí to pak pro mě zcela nečekaně

Zúčastnila jste se soutěže, jejíž téma zní Tištěná, nebo elektronická kniha. Jaký druh je vám bližší?
Ve svém příspěvku jsem spíše obhajovala e-knihu. Jenže teď, když mám v ruce tu svou, mám úplně jiný názor. I přes všechnu modernizaci by měla tištěná kniha zůstat a žít, už jenom kvůli tomu nepopsatelnému pocitu autora. (smích)

Kolik textů máte v šuplíku?
Spoustu. Básně, prózu, pět rozepsaných románů.

Existuje nějaké téma, o kterém byste nechtěla psát?
Nevím, asi ani ne… Snad jen bych se nerada vysmívala odlišným kulturám…

Jací spisovatelé, ať už čeští či zahraniční, vám přirostli k srdci?
Rozhodně Roald Dahl a jeho povídkový soubor Příběhy nečekaných konců. Ty přímo miluju. Když jsem si však od stejného autora přečetla jinou knihu, trochu mě to zklamalo. V poslední době se mi líbila Anna Franková, taky Stylistická cvičení, která napsal Raymond Queneau, nebo Mumie u jídelního stolu od Jeffreye Kottlera a Jona Carlsona . Můj problém je, že čtu jenom povídky, protože u románů - pokud nemusím - nevydržím dokonce.

Poslední dobou se často říká, že dnešní mládež už tolik nečte. Co bys na to odpověděla?
No, nevím. Plno mých kamarádů čte jednu, dvě velké bichle za týden. Já mezi ně moc nepatřím, protože kromě knih, co jsem jmenovala, jsem všechny zaklapla po deseti stránkách. Možná je to i proto, že jsem od malička poslouchala audio.

Video, kterým Jana Balážová prosila o příspěvek na sbírku.

Ukázka z tvorby Tenis Skoro ušlechtilý sport. Z dálky, někdy z blízka. Radši z blízka. Žlutá střela létá sem a tam. Když dopadne, začne se barvit do červena. Jemné rány se ozývají všude kolem. A občas unavené a vyděšené halekání hráčů. Tenis u nás na chatě Monstrózní bytosti – muži. Prací vysílení. Zdeptaní nadřízenými. Vybíjí si svůj vztek. Jako by svítící míč byla hlava šéfa. Prásk! Sprostá slova se sama od sebe roznášejí do všech koutků krajiny. Z dálky někdy z blízka. Radši z dálky. Balon v noci Nad městem se pomalu rozlévá měsíční svit, jako cukrová poleva. Jaké je to přistát s balónem a pak odejít, doprava nebo doleva... Ještě před chvílí z výše sledovat přelom století, jak startují auta a motorky, jak vzlétají vzducholodě. Nevědět, kam teď tvůj balón poletí, a všechno ostatní pustit k vodě. A pak přistát v klíně neznámé země, těsně před prahem nové etapy, a za tou starou zavřít dveře – docela jemně, a uzamknout tam všechny své útrapy.