Rozhovor: Jsem pěkná čubka, bulvární fotografy vždy vypátrám, říká Wildeová

Nakonec se v novém filmu jen mihnete, že?
Je to tak, ale myslím, že ta postava je pro ten film důležitá. Myslím, že krásně ukazuje osobní život Jamese Hunta, který byl opravdu bouřlivý. Líbí se mi způsob, jakým okouzlil Suzy. Nedostal ji na svou slávu nebo na svůj vzhled, ale na to, že k ní přistoupil jako neohrožený romantik. Ona je navíc velmi zajímavá žena. Jamese si pamatuje velmi živě a zamilovaně, což mi hodně pomohlo. Chtěla jsem vzdát hold tomu příběhu lásky, která mezi nimi podle mě byla. Ona sama měla ve světě módy skvělou kariéru a určitě si ho nebrala pro peníze. Vzali se ze spontánního romantického elánu, a to jsem právě chtěla ukázat. Myslím, že ho Suzy skutečně milovala a je i zpětně ráda za čas, který spolu strávili.

Hrála jste slavnou ženu, která se musí vyrovnávat s velkým zájmem bulvárních médií a paparazziů, tedy něco, co dobře znáte ze svého života. Prý se s tím vyrovnáváte docela dobře?
Snažím se. Myslím, že je důležité udržet si od takových věcí odstup, uvědomit si, jak moc absurdní to celé je, a nebrat to hlavně jako osobní útok na vás, ale jako o průvodní jev celého toho bizarního průmyslu a nutné zlo, které provází některé profese. Ale ta temná část té práce, to pronásledování a podobné věci, to je prostě divné. Člověk to musí brát s nadhledem, jinak by se z toho zbláznil. Myslím, že to zvládám lépe než spousta mých kolegů, a tak si zas tak nestěžuju. Ale jsou i chvíle, kdy vás to celé ohromí. Ale kdo ví? Myslím, že v době sociálních sítí a facebookové kultury se z každého člověka může stát celebrita. A doufám, že totální ztráta soukromí u lidí se obrátí proti průmyslu, který je postaven na sledování lidí, a veřejnost už ho nebude podporovat.

To by bylo hezké...
Jasně, může se to klidně stát. Je to divné, ale já sama už jsem si u sebe vyvinula šestý smysl - dokážu slyšet klapnutí fotoaparátu z velmi dlouhé vzdálenosti. Bylo by moudřejší, kdyby měli ty zvuky tlumené, protože podle zvuku poznám, kde jsou. Je to zajímavé, protože když jdu se svoji sestrou, já to slyším úplně zřetelně a ona ne. Jsem už jako čubka, který reaguje na píšťalku. To je patetické.

Prý máte ambice stát se režisérkou, je to pravda?
Před lety jsem natočila kraťas, byl to můj první zářez v téhle profesi a dalo mi to sebedůvěru věnovat se tomu znovu a ve velkém. Zjistila jsem, že jsem nikdy nebyla tak spokojená, jako když jsem na place režírovala. Konečně jsem cítila, že jsem nazula boty, u nichž jsem si jistá v kramflecích. Chtěla bych se k tomu brzy vrátit, ale nejdřív musím dát dohromady ten správný příběh, který sama napíšu. Samozřejmě ráda zpracuji i příběh někoho jiného, ale ne teď. První film by měl být autorský. A právě na něm pracuji. Proto jsem se při natáčení ráda ochomýtala kolem režiséra Rona Howarda a to, co jsem se od něj naučila, se určitě promítne i do mé tvorby, až budu mít možnost natočit něco nového. Vlastně jsem ho při natáčení nenechala ani chvilku o samotě.