Rozhovor: Měla jsem i trojku z chování, říká herečka Michaela Doubravová

Začíná váš profesní příběh u ambiciózních rodičů, kteří vláčí malou ubrečenou dcerku po hereckých konkurzech?
Vůbec ne! Naši by se teď nejspíš smáli, kdyby vás slyšeli. Naopak nebyli mým nápadem jít na konzervatoř dvakrát nadšení, větší radost by jim udělalo, kdybych se rozhodla pro něco jistějšího, než je herecká profese. Zároveň ale samozřejmě věděli, kolik kroužků jsem odmala prolezla a že jsem se vždycky ráda předváděla.

Takže spíš splněný holčičí sen?
Kdybyste k nám tehdy přišel na návštěvu, hned byste pochopil. Rodiče si se svými známými stačili popovídat jen do chvíle, kdy se otevřely dveře od obýváku a v nich stála Míša. Začala jsem vyprávět, tancovat, zpívat… Že jsem se tedy v šesti letech přesunula před kamery, jsem si užívala. Měla jsem krásné dětství, žádné hysteráky na konkurzech se nekonaly.

První profesionální zkušenost na divadle pro vás představuje muzikál Ondřeje Soukupa a Gabriely Osvaldové Robin Hood v režii Jána Ďurovčíka. Vybavíte si své pocity před premiérou?
Samozřejmě jsem byla nervózní, abych něco nepokazila. Moc jsem o tu roli i zkušenost stála. V Robinu Hoodovi hrály stálice českého muzikálu, jako jsou Leona Machálková, Kamil Střihavka nebo třeba Lucka Šoralová. Měla jsem obavu, jestli mě vůbec vezmou mezi sebe, takové malé pískle. Ale všechno proběhlo bez sebemenšího problému, například Kamil je takový hodný strejda. Já na sebe měla také velké nároky, a když jsem pak stála na jevišti na premiéře, byla jsem opravdu dojatá. Splnil se mi holčičí sen, na který jste se ptal.

Naše televize ohlašují nové a nové talentové soutěže, jež do branže vysílají další zpěváky. Můžou se podle vašich zkušeností vůbec uplatnit?
Museli by mít především obrovské štěstí. Nedávno jsem potkala soutěžící z poslední Superstar, věděla jsem, že je odněkud znám, ale nedokázala jsem je hned zařadit. Pak jsme si společně zazpívali a já poznala, že jsou opravdu šikovní. Až mě udivilo, proč tu práci v branži nemají, proč nejsou tolik obsazovaní. Jenže takových lidí je tu zkrátka moc.

V horečce sobotní noci s Přemyslem Pálkem

V muzikálu Mauglí

A ne každý má to štěstí… jako vy!
Nad tím přemýšlím pokaždé, když se klaním divákům. Někdy jsem před představením třeba hodně unavená nebo nemocná, a musím hrát. V takových chvílích se mi samozřejmě do divadla moc nechce, ale před prvním krokem na jeviště si vždycky řeknu: „Tohle jsi přece chtěla, buď šťastná, že můžeš hrát v krásném projektu se skvělými lidmi“. Zatím to vždycky zabralo. A moc dobře si uvědomuju, že každý rok vyjde z uměleckých škol podle mých odhadů asi tak osmdesát herců.

Ani takové číslo vás neshodí ze snového obláčku?
Já nejsem naiva. Vím, kolik je v mé generaci talentovaných holek, konkurence je veliká. Navíc mám na paměti osudy mnohých starších hereček, které chvíli frčely a dnes nezavadí o roli. Je mi jasné, že na sobě musím dál hodně pracovat, a neberu to jako frázi.

Přemýšlela jste i o nějakém civilním povolání?
Na „civilní“ povolání jsem dost crazy člověk, obávám se, to bych asi dělat nemohla. Ale je dobré myslet na zadní vrátka. Dost mě baví móda, takže bych určitě chtěla zkusit navrhovat oblečení a v budoucnu bych se nebránila ani vlastní restauraci.

Vaše originální kreace ze společenských akcí nejednou vytočily módní policii doběla. Vadí vám trestné body od ní?
Nevím, jestli mi budete věřit, ale zcela upřímně ne. Tím, co mám na sobě, hlavně nechci nudit, připoutá mě cokoli neobvyklého. A navíc každý takový trestňák mě inspiruje k ještě větším úletům.

Dobrá, přejděme k vašim šancím v případné budoucí restauraci. Dokázala byste se v ní postavit za sporák?
Na to bych si troufla. Mě na jídle, stejně jako na tom oblečení, baví barevnost, kombinace různých chutí, třeba i normálně nekombinovatelných ingrediencí a hlavně zkoušení úplně nových cest.

Co si nejraději připravíte?
Sama pro sebe skoro nevařím, to mě moc nebaví. Ale ráda připravuji jídlo pro někoho jiného, aby ho mohl ohodnotit, nejlépe samozřejmě pochválit. A jelikož má můj přítel (muzikant a herec Roman Tomeš, pozn. red.) celiakii, vařím bezlepkově, což byl hlavně ze začátku docela oříšek. Vlastně pořád se snažím tenhle kuchařský Mont Everest zdolat. Každý, kdo žije s celiakem, ví, že bezlepková kuchyně je občas náročná. Nejtěžší je samozřejmě pečení. Snažím se tvořit těsta z mouky, která přitom absolutně nelepí a vůbec nedrží pohromadě, ale stejně pořád zkouším něco nového. Bývá u toho celkem zábava.

Jaká jste herečka? Zlobivá, nebo poslušná?
Vždycky jsem byla tak trochu rebel, na střední škole jsem měla i trojku z chování. Ale teď často myslím na doporučení svého profesora herectví pana Laurina. Ten mi opakoval: „Míšo, nikdy nic nehrajte, vždycky to buďte vy za jiných okolností“. Takže já se do role nějak vžiju, na papír si napíšu určitou minulost té postavy, kterou ze scénáře ani nevyčtete, a inspiruji se každým kolegou, koukám na ně, jak pracují. Zlobení mi nevadí při zkoušení, aby se parta dala dohromady, drobné fórky jsou určitě fajn. Ale na představení ne. Ctím, co mi režisér řekl. Jak inscenaci nazkouším, tak ji pak hraju. Výjimkou jsou třeba silvestrovská představení, při nichž mají režisér i producent oči přeci jenom přivřené.

Má je ve vašem případě obecně přivřené i bulvár?
Je pravda, že někteří novináři chtějí vědět víc, než bych chtěla říct. Naštěstí mám velice neskandální a uspořádaný život, nic nemusím skrývat.

Tak nám ho přibližte.
Pořád si užívám v dobrém slova smyslu bohémský život. Mám teď i s Romanem hodně koncertů, vystoupení, akce, nezastavíme se. Taky se staráme o dva pejsky. Když se tedy vyloupne volná chvíle, odpočinu si u vaření nebo si sednu doma ke klavíru a cvičím. S rodinou se vidím poměrně hodně, jsou naštěstí z Prahy. Častěji oni chodí na moje představení, než já jezdím domů, takže se zpravidla vídáme v divadle nebo na koncertech. Cítím jejich podporu a jsem za ni šťastná.

A co diváci? Setkala jste se někdy ze strany fanoušků s něčím, co už byste nechtěla zažít?
S takovým rizikem člověk do téhle práce musí jít. Nic až tak nepříjemného mě naštěstí nepotkalo. Jen když jsem hrála v jednom seriálu holku, která brala drogy, lidi v metru si ode mě odsedávali. Jestli se ptáte na případné kritické ohlasy od diváků, ty mně nevadí. Naopak člověka posouvají, donutí ho zapřemýšlet.

Herci mají většinou nejraději své nejnovější představení, to by ve vašem případě byl muzikál Horečka sobotní noci. Jmenovala byste i nějaké jiné?
Horečka mě skutečně baví mimořádně, i když je pro nás upřímně řečeno neuvěřitelně náročná. Nicméně určitě bych odpověděla ještě muzikál Osmý světadíl, ten hrajeme už tři roky. Představuje pro mě velkou hereckou výzvu, dostala jsem v něm svou první opravdovou hlavní roli. Je postavený na hitech legendárních Elánů, hodně si zazpívám, dokonce i překvapivě hodně vysoko. Korepetitor Lubo Dolný a režisér Ján Ďurovčík ze mě dostali něco, o čem jsem netušila, že ve mně je. A hlavně jsem při práci na tomto představení potkala svého přítele Romana Tomeše.

Uvědomila jste si při zkoušení písniček skupiny Elán, do jakých výšek se zpěvák Jožo Ráž dostává?
To si pište, byla to přímo noční můra. Bylo potupné prát se s písničkou v originální tónině, kterou Jožo Ráž vyzpíval s prstem v nose a já na ni potřebovala týdny!