Loni vám vyčetli, že na Štědrý večer odvysílá televize Anděla Páně 2, kde hrajete, takže získáte vysílací prostor navíc.
Role to je opravdu epizodní, pohádka se natáčela v době, kdy o kandidatuře nebyla ani zdaleka ještě řeč. Českou televizi neřídím. Vysílání pohádek neovlivním (smích).
Kdy jste se definitivně rozhodl kandidovat?
Zrálo to postupně. Veřejně jsem to řekl koncem dubna 2016 v rozhovoru pro internetovou televizi DVTV. Zeptali se mě, jestli bych uvažoval o kandidatuře. Řekl jsem, že ano.
Probral jste to předtím doma?
Pochopitelně že jsme se o tom nejdříve bavili s manželkou. Nejde jen o mě, jde i o rodinu. Ta musí, byť s těžkým srdcem, s takovým rozhodnutím souhlasit. Mám štěstí, že moje žena s tím souhlasila, i když to samozřejmě ohrožuje její kariéru ve vysněné profesi. Proto jsem teď šťastný, že jsme dostali pro kampaň číslo dva, protože to vyjadřuje, že jsme dva, že jsme s manželkou tandem.
Uvědomujete si, že byste v případě výhry měl málo času na nejkrásnější roky své šestileté dcery?
Souhlasím, to je pravdivá poznámka. Je to obrovská daň a já si ji uvědomuji.
Od chvíle, kdy jste prodal Fortunu, peníze jen utrácíte, nebo jste se pustil i do něčeho, co vám vydělalo?
Byl jsem jen podílníkem, prodal jsem svých pětadvacet procent. Prodejem jsem si otevřel cestu k tomu, po čem jsem celá léta toužil. Získal jsem univerzitní vzdělání. Napsal jsem několik knih. Produkoval písňová alba. Protože na nich dělali nejlepší muzikanti a dlouho jsme byli ve studiu, věděl jsem dopředu, že budou prodělečná, i když se pak velmi dobře prodávala.
Studoval jste taktiku svých soupeřů v prezidentské kampani?
Ne. Starám se pouze o vlastní program, pozitivní program. Už sedmnáct měsíců jezdím za lidmi, tam kde žijí a pracují a současně poslouchám jejich příběhy a přání i obavy.
Kolik lidí s vámi začínalo? Není sedmnáctiměsíční kampaň únavná?Začínalo jich se mnou asi osm, až na jednu výjimku jsou všichni se mnou, dalších deset přibylo. Únavné to není, naopak mě to nabíjí. Jako sociální antropolog se cítím velmi dobře.
Jak jste si spolupracovníky vybíral?
Chtěl jsem dynamické lidi. Spíš mladé, jen jednomu je víc než čtyřicet. Věřím na kombinaci zkušenosti a čerstvosti mladých. Vodítkem byl třeba Facebook, sledoval jsem, v čem jsou kompetentní a jak jsou tvořiví.
Absolvoval jste nějaké školení, jak vystupovat co nejlépe a zapůsobit na voliče?
Musím jet ve svém stylu, nejsem herec. Mnozí mě kritizují, že jsem příliš dynamický, že rozhazuji rukama, nebo že jsem patetický, ale já takový jsem. Mě by nikdo nepředělal.
Kde byste v případě vítězství žil? Na Hradě, v Lánech, nebo v Roudnici nad Labem, kde bydlíte?
Samozřejmě v Roudnici, jako dosud. V Lánech určitě ne. Přišli za mnou lidé z lánské školky, že je tam nepouštějí ani do parku. Já bych chtěl, aby tam děti chodily, hrály si a smály se. Nemusím být na nějakém zámku. Potřebuji si věci odpracovat, jsem zvyklý pracovat v obyčejných podmínkách. Pendloval bych mezi Roudnicí a Prahou jako dosud.
Říká se , že poznáte falešného hráče. Toho ale pozná zase jenom falešný hráč. Souhlasíte?
To se říká. Ale já se tvrdošíjně držím zásady, že každá hra, kterou hraji, musí být otevřená. Ani metaforicky si neschovávám esa do rukávu.
Hrával jste karty. Nikdy falešně?
Jistě, a víte proč? Protože příště by s vámi už lidi nehráli. To je hloupost, nakonec to lidé poznají, nebo aspoň vytuší. Aby si s vámi i příště lidé rádi sedli ke stolu, nesmíte hrát falešně.
Na první zahraniční cestu v úřadě byste jel na Slovensko?
Slovensko, s dovolením, nepovažuji za cizí zemi, protože jsem se narodil v Československu. Je ale jasné, že první cesta by vedla právě tam. Pak za sousedy – Poláky, Rakušany a Němci.
Máte koníčky, o kterých se neví? Sbíráte třeba známky?
Známky nesbírám. Sbírám knihy, to je moje záliba, mám jich opravdu hodně a jsem mezi nimi šťastný. Mým velkým koníčkem je ještě tenis, miluji tu hru, hrával jsem ho třikrát týdně, teď bohužel nemám čas.
Otevřel byste znovu Hrad, dal pryč bariéry?
Rozhodně ano. A radikálně. Narodil jsem se v Praze, byl jsem zvyklý chodit shora dolů a zdola nahoru přes Hrad. Mám zcela konkrétní plány. Znovu bych tam vrátil soutěž mladých hudebníků nebo jednou za rok bych uvolnil Míčovnu pro slam poetry. Hrad by musel být otevřený pro všechny, kteří ani nesoutěží, vždyť i oni přispívají ze svých daní na to, že Hrad je tak krásný, jak je. Pražský hrad patří lidem, ať jich tam je co nejvíc.
