metro.cz

Počasí v Praze

3 °C / 10 °C

Čtvrtek 18. dubna 2024. Svátek má Valérie

Rozhovor: Na Měsíci jsem dělal skopičiny, říká člen Apolla 16 na výstavě v Praze

  7:00
Charles Duke se v­ 36 letech prošel jako nejmladší člověk po Měsíci. Když v roce 1969 přistála první posádka na Měsíci, byl již tehdy třiatřicetiletý Charles Duke v centru pozornosti široké veřejnosti. Pracoval totiž v řídícím středisku při letu Apolla 11 a přímo komunikoval s posádkou vedenou Neilem Armstrongem. Jeho první slova pronesená k­ Armstrongovi a Buzzovi Aldrinovi, kteří právě dosedli na Měsíc, zněla: „Zaznamenali jsme přistání. Pár chlapů tady kvůli vám pěkně zmodralo. Konečně jsme si oddechli. Mnohokrát díky.“ O rok později se stal členem záložní posádky Apolla 13, kterou však musel opustit, protože onemocněl zarděnkami. Letu na Měsíc se dočkal o další dva roky později s Apollem 16. Tehdy mu bylo 36 let a stal se desátým a nejmladším člověkem, který se kdy prošel po Měsíci. „Ve vesmíru jsme sami,“ řekl pro web Metro.cz během své návštěvy Prahy, kde včera zahájil výstavu Gateway to Space.
Kosmickou výstavu Gateway to Space slavnostně zahájil americký astronaut Charles Duke z letu Apolla 16, který vstoupil na Měsíc. | foto: Petr Holeček, Metro.cz

Na Měsíci jste strávil 71 hodin, ve vesmíru 11 dní. Bylo to akorát, či málo?
Nebylo to moc dlouho. Nám se z Měsíce domů moc nechtělo, protože to byl nesmírně vzrušující zážitek, vážně jsme se bavili, byla tam sranda. Celou dobu jsem si opakoval: „Jupí, jsem na Měsíci, jupí, jsem na Měsíci!“ Ale pak nadešel čas se vrátit, musíte si kontrolovat množství kyslíku a paliva. Lunární modul byl připraven pro pobyt na Měsíci jen na omezenou dobu, takže jsme věděli, že jednou nadejde čas dát Měsíci vale. Ale nakonec jsme tam vyváděli o­ dvě hodiny déle, než bylo plánováno.

Padal jste často?
Občas ano. Když jste spadli dopředu, je to, jako byste pak dělali kliky, musíte se asi třikrát odrazit, abyste se dostali zase zpátky na nohy. Bezpečnější bylo chodit trochu předkloněný. Já jsem tam ale vyváděl hrozné skopičiny, zkoušel jsem, kam nejvýš vyskočím, skákal jsem až metr do výšky, a pak jsem jednou upadl na záda. To bylo poprvé a naposledy, kdy jsem se bál. Všechno, co nás udržovalo při životě, jsme totiž měli na zádech – kyslík, veškeré regulátory, rádio. Kdyby se mi to rozbilo, byl bych mrtvý. Kapitán John Young mi ale rychle pomohl na nohy a bylo po strachu. Když si teď na to vzpomenu, bylo to šílené.

Jak se vám komunikovalo s řídícím střediskem na Zemi, kde jste pracoval o ­tři roky dřív a mluvil s­posádkou Apolla 11?
Role se obrátily. Najednou jsem byl na druhé straně. V řídícím středisku sledujete vše možné, soustředíte se na svoji práci, na které jsou závislí ti nahoře, informujete posádku o přistání a o všech problémech, které při letu vznikají, ale prostě neletíte, sedíte v­místnosti, jako byste byli ve vězení. Zatímco když se konečně dostanete do raketoplánu, cítíte vibrace, celé se to s­ vámi třese. Když pak klesáte v lunárním modulu k měsíci a poprvé ho vidíte zblízka, pozorujete naprosto nové věci, které jste předtím nikdy neviděli, blížíte se a soustředíte se jen na to, abyste v pořádku přistáli. Já jsem měl na starosti přesně informovat Johna o letu, vybrat správné místo, abychom dosedli na dostatečně velké hornině, protože tam bylo hodně kráterů. Museli jsme manévrovat, abychom se dostali na rovný povrch. A když jsme konečně dosedli a vypnuli motory, začal jsem křičet a vzrušeně jsem výskal: „Houstone, jsme tady a je to tu úžasné!“

Byl hlas, který s vámi mluvil, nervózní?
Myslím, že ne, na rozdíl od Apolla 11, které přistálo 17 vteřin před limitem, jsme měli dostatek paliva a chlápek, který s námi komunikoval, přistál na měsíci s Apollem 15, takže věděl, co to obnáší. Navíc když jste v řídícím středisku ve spojení s­ lunárním modulem, snažíte se potlačit veškeré emoce, mluvit věcně.

Když jste se vrátil zpátky na Zemi, měl jste problémy s adaptací?
Moc ne. Přistáli jsme v Tichém oceánu, odkud nás vytáhli na letadlovou loď. Nejdříve jsme se osprchovali, upravili se a hned nás prohlédl lékař. Podstoupili jsme psychické a zátěžové testy a zjistilo se, že jsme měli zhruba o 20 procent méně fyzické kapacity, než jakou jsme měli před odletem. To bylo vše, trochu nás bolely klouby, já jsem měl mírně zesláblé nohy, ale to přešlo a druhý den jsme se už dostali do téměř normálního stavu.

O výstavě

  • V rozsahu a šíři svého záběru nemá mít výstava Gateway to Space v Česku obdoby.
  • Asi nejcennější exponát je kámen z Měsíce, kterého se návštěvníci mohou dotýkat.
  • Vyzkoušet si lze i simulátory a trenažéry podobné těm, jaké se používají pro výcvik kosmonautů, nebo vstoupit do modulu orbitální stanice.
  • Výstava v Křižíkově pavilonu na Výstavišti začala včera a­potrvá až do 28. června.

A jak jste se cítil vnitřně, když jste se podíval po týdnu, roce na Měsíc?
Ty pocity jsou stejné dodneška, a to už tomu bude v dubnu 43 let. Pokaždé když se podívám na Měsíc a ten je k nám natočený pravou stranou, na které jsme přistáli, pořád zažívám neskutečně vzrušující pocit. Zmocní se mě hrdost, že jsme se mohli zúčastnit tak vzrušujícího dobrodružství. Je to vážně čest, moct být mezi těmi málo lidmi, kteří kdy stáli na Měsíci.

V programu Apollo 13 jste byl v záložní posádce, ale dostal jste zarděnky…
Ano, a tím jsem vystavil celou skupinu také riziku, především Kena Mattinglyho, který měl v tu dobu letět nahoru, a zarděnky nikdy neměl. Tehdy začal velký boj mezi lidmi, kteří celou operaci plánovali, a doktory. Co by se stalo, kdyby u něj nemoc propukla na Měsíci? Nakonec se doktoři vyjádřili, že mu cestu nedoporučují, a byl vyměněn tři dny před startem za jiného chlapíka (Jacka Swigerta – pozn. red.). Já jsem byl samozřejmě ze skupiny také odvolán. Naštěstí jsme pak letěli společně na Měsíc v programu Apollo 16, na který jsme se připravovali dva roky.

A pak konečně nastupujete do raketoplánu, ulevilo se vám v tu chvíli?
A jak, i když vás napadne: „Co tu vlastně sakra dělám?“ Já jsem nastupoval jako druhý. John Young seděl nalevo, já napravo a ještě tam byl samozřejmě Ken. V tu chvíli, když jste usazení, se vám honí jen hlavou: „Zvládli jsme to, jedeme, jedeme, jedeme, jsme připravení, startujeme.“ Soustředíte se jen na start, jste u vytržení, že konečně po dvou letech poletíte. Chcete se odlepit od země a konečně letět. A to se nám splnilo.

Na Měsíci jste nechal fotografii své rodiny?
Ano, když jsme tu fotku pořídili, tak mým dětem bylo 4 a 6 let. Věděly, že jezdím na výcviky. Jednou jsem se jich zeptal, jestli by se jim líbilo letět se mnou na Měsíc, a oni, že by to bylo skvělé. Takže jsme se vyfotili a já jsem jim slíbil, že fotografii vezmu s sebou. Na druhou stranu jsme napsali: „Tohle je rodina astronauta Charlese Dukea, který letěl na Měsíc v dubnu 1972. A všichni jsme se na ni podepsali.

A co cesta na Mars, láká vás tato planeta?
Myslel jsem, že na Marsu budeme už teď. Přece jen od té doby uplynulo více než čtyřicet let, program Apollo se velmi rychle rozvíjel a potom přišel Space Shuttle, takže jsem myslel, že se pak dočkáme mise na Mars. Ale myslím, že stejně tato myšlenka žije dál. Když jsem se vrátil z Měsíce, chtěl jsem se tam vrátit, a samozřejmě že bych chtěl i na Mars, kdybych byl mladší. Ale myslím si, že nakonec člověk na Mars poletí. Naší přirozeností je poznávat nové věci, zkoumat je - děje se tak na dně oceánů, stejně tak ve vesmíru. Proto si myslím, že na Marsu jednoho dne přistaneme.

Vesmír je obrovský a ­Země neskutečně malá. Jsme ve vesmíru sami?
Můj osobní názor je, že tu jsme sami. Ale neexistují pro ani proti tomu žádné důkazy. Sice se utrácí hromada peněz, abychom našli mimozemskou civilizaci, přesto jsme nikdy nezachytili žádné rádiové signály, prostě nic, co by nasvědčovalo tomu, že někde existuje další civilizace. Možná ano, ale já tomu nevěřím.

Co si myslíte o spikleneckých teoriích, že člověk na Měsíci nikdy nebyl?
Přemýšlel jsem o nich a nějak mi nejde dohromady jedna věc: pokud by to byl podvod, proč bychom to fingovali hned devětkrát? Rusové vědí, že jsme na Měsíci byli. A nikdy to nezpochybnili. Sledovali nás, poslouchali nás, vědí o tom. A když vezmu v úvahu argumenty, že na záběrech nejsou vidět hvězdy, protože je NASA zapomněla umístit do pozadí… Vždyť je tam světlo, ani zde ve dne nevidíte žádnou hvězdu, ve vesmíru neexistuje žádná noc, ani na Měsíci, tam je stále denní světlo, takže nemůžete vidět žádné hvězdy.

Autor: Ondřej Nekola Metro.cz

Hlavní zprávy

Postele XXL čekají v nemocnici na pacienty, kteří mohou vážit až 500 kilo

vydáno 18. dubna 2024  5:00

Skupina sestřiček na jednotce intenzivní metabolické péče (JIMP) na III. interní klinice Všeobecné fakultní nemocnice (VFN) v Praze na Karlově náměstí si...  celý článek

Při hezkém počasí jsou dlahy na úrazovce denní chléb. Napilno mají nemocnice u cyklostezek

vydáno 17. dubna 2024  14:52

Prim hraje v těchto dnech venku spíš aprílové počasí. Kolařská sezona ale už vypukla naplno. Napilno mají prodejny, servisy i lékaři. S teplým počasím už...  celý článek

Potravina budoucnosti? Čeští vědci vylepšují jedlý hmyz. Krmí ho mrkví a špenátem

vydáno 17. dubna 2024  10:59

Červi, fuj. Takto asi vypadají reakce některých Čechů, když vidí na nejrůznějších food festivalech stánky s jedlým hmyzem. I když se může zdát, že Češi...  celý článek

Den, kdy se do Československa vplížila šedivá a nehybná normalizace

vydáno 17. dubna 2024  5:30

Před 55 lety nahradil Alexandra Dubčeka všehoschopný Gustáv Husák. Socialismus s lidskou tváří vystřídal socialismus s husí kůží. Život v Československu...  celý článek