Co přiměje vojáka napsat knížku?
Určitě to není běžný. Vojáka k tomu donutí osobní pohnutky. Ale ty by donutily kohokoliv. Ke knize jsem se dostal obloukem. Přišel jsem z práce domů a díky tomu, co mě potkalo, jsem měl potřebu to napsat.
Takže je to deník?
To ani ne. Připadal jsem si jako vlk zavřený v kleci, tak se z toho zkusím vypsat. Nejdřív jsem napsal povídku, písmena ze mě padala sama, otevřela se stavidla. Pustil jsem si hudbu, nějaký soundtrack, a to mi pomohlo.
Co bylo dál?
Povídka uspěla v soutěži, ale to jsem byl už zpátky v Afghánistánu. Povídka později vyšla v Reflexu. Začali se o mě zajímat nakladatelé, já začal zase psát a výsledek teď vychází jako kniha Do temnoty.
Co v knize čtenář najde?
Najde tam příběh. Příběh mladýho kluka, který se musel poprat s tím, co mu život přinesl.
Je váš skutečný příběh, nebo je tam i troch fikce?
Je to syrový příběh psaný se špičkou metafor. Dočte se tam o mých pocitech, o tom, co jsem prožil, jak jsem se na to díval. Pro mě je ta kniha velkou výpravou do mé minulosti, znovu prožívám to, co jsem zažil v Afghánistánu, i boj s nemocí. Všechny špatný věci, který jsem zažil, mají aspoň prozatím dobrý konce.
Kolikrát jste by l v Afghánistánu?
Jednou na šest měsíců. Teď se tam vracím pravidelně, jednou za měsíc, za dva. Vždycky na pár dní.
Jaký byl Afghánistán poprvé?
Byl jsem nervozní a bylo ve mě to očekávání. Rok jsme se připravovali, pro vojáka je mise jako pro závodníka olympiáda. V praxi si prověří to, na co se dlouho připravoval.
Co bylo první, na co si vzpomenete?
To, že jdeme do války, na to jsme se připravovali. Vystoupil jsme z letadla doprostřed dění, nasál jsem vzduch nad ranvejí, kde nad námi startovaly dvě stíhačky... Bylo to splnění mého snu.
Co vás přivedlo do armády?
Uvažoval jsem o vojenském gymnáziu, rodiče mě tam vzali, ale moc se mi tam nelíbilo. Pak přišla nabídka od trenéra triatlonu, jestli nechci jít na sportovní gymnázium. Úplně jsem se odklonil a vrhnul jsem se na sport. Ani jsem netušil, jak dobrá to je průprava pro moje pozdější působení v armádě, které přišlo po střední škole. A to nemyslím jen fyzičku, ale i týmová práce. Armáda je o dobré týmové práci.
Kde jste v Afghánistánu působil?
V rámci provinčního rekonstrukčního týmu v Logaru. Naším úkolem bylo poskytnout ochranu civilním pracovníkům, inženýrů. V rámci své specializace jsem působil jako bojový medik a specialista na identifikaci improvizovaných výbušných systémů. Každý voják, kromě toho, že je bojovník, má minimálně dvě specializace.
Co na vás zapůsobilo nejvíc?
Nejsilnější vzpomínka je na Kherwar. Působili jsme tři týdny s americkými výsadkáři na malé základně vysoko v kopcích. Zažil jsem spoustu patrol, které se mi nesmazatelně vryly pod kůži.
Největší bitvu jste ale vybojoval až po návratu z Afghánistánu.
Vrátil jsem se domů, v knize tomu říkám Pyrrhův vítězný návrat domů. Když jsem myslel, že je všechno za mnou, všechno je v pohodě, přežil jsem Afghánistán a plánoval jsem další budoucnost, postihlo mě nádorové onemocnění.
Vám se podařilo podruhé zvítězit.
Pomohla mi rodina, kamarádi, kolegové, armáda, doktoři a sestry... A spousta dalších lidí, díky nimž tady dneska můžu s vámi dělat rozhovor. Nebýt jejich odvahy, umu a podpory, tak vím, že už bych tady nebyl.
Děkujete všem kolem sebe, v Americe je běžné veteránům děkovat, poděkoval za vaši službu někdo vám?
Jsem obklopen lidmi, kteří mi fandí a všechno se mnou prožívají.
Když jdete po ulici, nikdo vás nezastavil, nepoděkoval?
To se mi nestalo, ale pokud jdu po ulici, lidé vidí uniformu, vyznamenání, tak vidím, že tam nějaká úcta je. Lidé jsou zvyklí na veterány jako na staré pány, mně je 28. Když bylo letcům RAF nebo parašutistům jako mně, tak bojovali za vlast stejně jako dnešní vojáci.
Není vám líto, že se na vojáky spousta lidí dívá jako na "žoldáky"?
Není. Je zde spousta lidí, kteří si nás váží. Těm druhým se směju pro jejich nevědomost. V dnešní době si lidé neuvědomují, že jsou zodpovědní za to, co řeknou. Žádný z těchto hlupáků by tohle nedokázal říct veteránovi do očí bez toho, že by si vysloužil jeho hluboké pohrdání.
