Co je impulsem k návratu muzikálu Touha, pro nějž napsal písničky Daniel Landa, po pěti letech od premiéry a po 350 odehraných reprízách?
Diváci si ten návrat na Divadlu Kalich sami vynutili. Pro mě osobně je Touha zvláštní už tím, že jsem ji psala na základě svého filmového scénáře, což byla zajímavá výzva. Navíc ji považuju za jedno z nejlepších děl, které jsme s Danem zrealizovali. A hlavně za nejveselejší. Mám ji opravdu hodně ráda.
V tomto představení bez příkras poodhalujete své zkušenosti se zákulisím muzikálové branže. Byla byste dnes v jejich pojmenování tvrdší?
Za těch pět let jsem jistě nasbírala zážitky na druhý díl, to je pravda. Ale jestli bych dneska byla tvrdší, netuším. I když se mě už léta drží image, jak jsem hrozně drsná, já si o sobě myslím, že jsem pořád dost měkká. Teď si nedělám legraci. Naučila jsem se držet si spolupracovníky spíš od těla, moc nenavazovat osobní vztahy, abych mohla být v pracovní komunikaci s nimi přímější, tvrdší. I to je moje zkušenost za poslední léta.
Mirjam Landa (dole, třetí zprava) na zkoušce v divadle.
Produkujete tuzemské nastudování kultovního muzikálu Rent z prostředí newyorské bohémy 90. let. Čím vás zaujal?
Jde o titul, který převrátil světovou muzikálovou scénu vzhůru nohama. Jeho hudba, melodie a texty mě opravdu bavily, příběhy postav mi byly blízké. Skupina mladých umělců bojuje o to být vyslyšená, chtějí něčeho dosáhnout a začínají chápat, že svět na ně nečeká. Naučí se, že život je boj, který se někdy prohraje. Ale prohry se na konci nepočítají. Počítají se momenty, v nichž člověk prožíval lásku.
Pár představení se odehrálo už v létě. Půjde o stejnou verzi?
O prázdninách jsme si spolu s americkým režisérem Stevem Josephsonem pronajali menší Divadlo Na prádle a Rent jsme tam odehráli jako workshop. To znamená, že režie není úplně dokončena, ale vyvíjí se podle pocitů režiséra i diváků. Představení byla vyprodána a úspěšná. Teď už půjde o regulérní premiéru.
