Když se za tímto rokem ohlídnete, co vidíte?
Ohlédnout se? Už, jo? (smích) Vždyť ještě není konec. Ale vážně. Pro mě byl hodně úspěšný, protože jsem vyhrála na olympiádě zlatou medaili, což byl vrchol mého čtyřletého snažení. Je to nejvíc, co mě uvízne ve vzpomínkách v tomto roce.
A co přišlo po olympiádě?
Bylo to hektické období, ale bylo to zas něco jiného. Nové podněty, nové zkušenosti – to je pro mě zajímavé a byla jsem ráda, že jsem se mohla potkat s některými lidmi, se kterými bych se jinak nepotkala.
K čemu vám zlato otevřelo dveře?
Zatím mi nikam dveře neotevřelo, spíš jsem měla možnost být na zajímavých akcích.
Zastavují vás lidé na ulici?
Není to nijak zásadní. Akorát párkrát se mi stalo, že mě těsně po olympiádě zastavovali. Třeba ke mně přiběhli v garážích, když jsem šla nakupovat, tak jsem se celkem divila, že mě v té tmě poznali. Na ulici mě zastavila i nějaká paní, že její děti sportují, tak jestli bych jim nemohla věnovat autogram.
Kde máte medaili?
Asi doma.
Má nějaké místo?
Já ani nevím, kde je (smích). Doufám, že je někde doma. Ale zatím ji mám tady v Praze. Po roce přesouvám medaile k rodičům, když už jsou moc okoukané.
Bude okoukaná i ta olympijská?
Ta asi ne.
Bára Špotáková má medaile v trezoru, vy nevíte, kde ji máte. Neuvažujete taky o nějakém trezoru?
Možná až jich budu mít tolik jako Bára, tak si taky pořídím trezor.
Po olympiádě jste se účastnila spousty běhů. Brala jste to jako jako odpočinek od stereotypu veslování, nebo to už byla příprava na novou sezonu?
Tak něco mezi tím. Byla to pro mě i motivace začít s tréninkem. Bylo to závodění, ale nebylo v mé disciplíně. Měla jsem možnost zavzpomínat na svá běžecká léta. Bylo to zajímavé.
