Co všechno čtenář v knize najde?
Najde tam vzpomínky, spíše "veselé historky z natáčení". Některé jsou sice vážnější, ale mají jedno společné: popisují Václava Havla plasticky a živě jako osobnost s jejími každodenními starostmi. Dozvíte se, co ho těšilo nebo rmoutilo, jaké byly zákulisní vztahy s politiky, co jsme prožívali na cestách, jak to bylo třeba s Havlovými nemocemi, svatbou, vztahem k jídlu, ke sportu, k rozhlasu a televizi.
Najdou tam čtenáři všechny vzpomínky, nebo jste si jako loajální mluvčí přece jen něco nechal jen pro sebe?
Když jsem odcházel z Hradu, zařekl jsem se, že žádné vzpomínky nenapíšu. Kvůli tomu jsem přece v prezidentových službách nebyl, abych pak "napráskal", co se dělo za zavřenými dveřmi hradních komnat. Až ta nečekaně vysoká vlna sympatií, lásky a úcty, která se zvedla okamžitě po úmrtí Václava Havla, mě přiměla k tomu, že jsem sedl a napsal hrst vzpomínek.
To byl jediný důvod?
Chtěl jsem, aby čtenáři poznali Václava Havla hlouběji, než měli možnost z televize. Kniha ale není historická studie, tu ať napíše někdo jiný. Nemůže tam být vše, hodně jsem toho zapomněl a taky leccos si odnesu s sebou do hrobu.
O autorovi knihyLadislav Špaček se narodil v roce 1949 v Ostravě. - Původní profesí je pedagog.
- Dd roku 1990 pracoval v Československé televizi.
- V letech 1992-2003 byl mluvčím prezidenta Václava Havla.
- Je autorem televizního seriálu a řady knih o etiketě.
- Vyučuje komunikaci a etiketu.
|
Je známá Havlova záliba v silných autech. Měl ještě nějakou podobnou slabost?
Ano, byl velký puntičkář, měl rád řád a pořádek. Přesné pozice měly věci na prezidentově stole, takže uklízečky, které utíraly prach, pak musely všechno vrátit na milimetr přesně na stejné místo. I židle v prezidentově pracovně musely stát na přesně stanovených místech. Rovnaly se podle čar na koberci. Často se stávalo, že jsem odcházel s návštěvou z prezidentovy pracovny, vyprovodil jsem ji do předpokoje na brífink s novináři, pak jsem se vrátil zpátky a vidím prezidenta, jak klečí na zemi a rovná židle podle koberce.
Příští prezident se bude volit přímo. Myslíte, že by se jím mohl stát někdo jako Havel, bezprostřední člověk, nesešněrovaný protokolem?
Ne, takoví prezidenti se rodí jen v revolucích, ty už doufám nebudou. Příští prezident bude normální státní úředník, jako jsou prezidenti Německa, Rakouska, Itálie nebo Švýcarska. Proč bychom měli být výjimkou? Havel byl meteor, který zazářil na politické scéně naší země, Evropy a světa díky obrovské transformaci režimu. Já doufám, že jí už nebude zapotřebí a že budeme prožívat svou budoucnost v míru a demokracii.
Nestýská se vám po době strávené na Hradě?
Už ne, ale když jsem po deseti a půl letech na Hradě skončil, byl to pro moji psychiku šok. Druhý den po odchodu z Hradu jsem se probudil v půl osmé. "Proboha, zaspal jsem!" vyskočil jsem z postele, bleskově jsem se oblékl, utáhl kravatu... a najednou mi došlo, že dnes nikam nejdu. Nejdu na Hrad ani dnes, ani zítra, už nikdy. Čtyři tisíce dnů stejný ranní rituál se najednou rozplynul jako pára nad hrncem. Vzal jsem si bundu a šel se projít.
Dovedete si představit, že byste se k práci mluvčího ještě někdy vrátil?
Ne, nikdy. Teď učím mediální komunikaci a školím mluvčí. Dělal jsem to jen pro Václava Havla a už nikdy to dělat nebudu. Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Setkával jste se s Havlem i po skončení jeho prezidentování?
To už jsme se vídali málo, každý jsme šli jinou cestou. Občas jsme se potkali na nějaké společenské akci nebo při natáčení filmu Odcházení, hraji tam v závěrečné scéně muže v davu. Ale kdykoli jsme se potkali, vzpomínali jsme na léta strávená na Hradě, byla to nezapomenutelná doba.
Ukázky z knihyTelefony
V prezidentově pracovně bylo několik telefonů. Je řeč o době, kdy ještě nebyly mobilní telefony nebo byly ještě hodně nepraktické a těžkopádné.
Nejdůležitější byl černý šifrovací přístroj, kterým se vedly utajované hovory mezi nejvyššími vládními činiteli. (Měl jsem ho ve své kanceláři taky, ale využíval jsem ho málo, zase tolik tajemství jsme mezi sebou
neměli.) Pak měl telefon pro vnitřní hovory po Hradě, kterým občas zavolal mně nebo jinému řediteli odboru, nejčastěji svým sekretářkám, které seděly ve vzdáleném předpokoji. Další telefon byl zvláštní, dalo se jím volat ven, byla to běžná státní linka, kterou mohl prezident soukromě telefonovat mimo Hrad, ale neměl žádné číslo, přesněji nikdo ho neznal, aby se nemohl nikdo dovolat prezidentovi přímo na stůl. Jednou jsme seděli v pracovně, když právě tenhle telefon s nejtajnějším číslem na světě zazvonil.
Hleděli jsme
konsternovaně na řinčící přístroj a nevěřili jsme vlastním očím a uším.
První se vzpamatoval prezident. Zvedl sluchátko a naštěstí místo obvyklého "tady Havel", řekl jen "prosím?". Ve sluchátku se ozvalo: "Je tam Rakona?"
"Ne, tady je.ehm, tady není Rakona", vybruslil z toho prezident.
Naznačoval
jsem mu vehementně gesty, aby telefon okamžitě položil. "A nevíte, jaké číslo má Rakona?" pokračoval hlas na druhé straně. Prezident se ke mně obrátil a povídá: "Nevíte, prosím vás, jaké číslo má Rakona?"
"Proboha,
položte to," šeptal jsem rozčileně, ale bylo vidět, že prezident se bezvadně baví. Po chvíli jsem ho přinutil, aby se omluvil a sluchátko položil.
Pak přišly mobilní telefony. První mobil, který jsem dostal, byla těžká cihla, kterou jsem nosil za pasem pod sakem, bylo to tak nápadné, že si mě někdy pletli s ochrankou. Vzpomínám si, jak jsme byli na návštěvě na severní Moravě a obědvali jsme v nějaké restauraci. Probírali jsme téma, které se týkalo Michala Kocába, a prezident nám uložil, abychom po návratu do Prahy Michalovi zavolali a projednali to s ním. Věděl jsem, že Michal má stejný mobil jako já, a tak jsem vytáhl ten výstřelek techniky a navrhl
jsem: "Tak
já mu, pane prezidente, zavolám hned, ať to vyřešíme." Prezident nevěřícně hleděl na tu zvláštní věc bez drátů a povídá: "A jak mu zavoláte, tímhle?"
"Ano, tím mohu telefonovat odkudkoliv." Ale prezident se nedal: "A jak víte, kde teď zrovna je?" Za rok se téhle příhodě smál taky. Speciál kuvajtského emíra
Když jsme byli v únoru 2001 na státní návštěvě Kuvajtu, probudil mě ve tři ráno doktor Kotík: "Přijď hned k prezidentovi." Tušil jsem, co se děje. Byla to náročná cesta, začínala v Saúdské Arábii, pokračovala Kuvajtem a odtud jsme mířili do Spojených arabských emirátů. Prezidenta neustále ohrožovala klimatizace, jeho plíce ji nesnášely, a pokud to šlo, nechali jsme ji vypínat, ale v paláci saúdskoarabského krále nebo kuvajtského emíra to nebylo možné. Navíc, Arabové si dokazují své bohatství tím, jaký chlad doma dokážou svou klimatizací vyrobit - čím větší zima, tím dražší klimatizace.
Venku třicet ve stínu, doma deset stupňů jako důkaz bohatství majitele.
Rychlá porada u prezidentova lůžka měla jasný závěr: okamžitý návrat domů a převoz do střešovické nemocnice. Vzbudili jsme ostatní členy delegace, oznámili do Dubaje, že prezident nepřiletí, a ráno jsme informovali protokol kuvajtského emíra. Ten za několik minut osobně přijel k prezidentovu lůžku.
Když viděl Václava Havla bezvládného v horečkách, vyšel z ložnice do salonu, otočil se ke svému doprovodu a něco arabsky vykřikl. Pár chlapíků vyběhlo ven, ostatní začali jako o závod telefonovat, najednou vznikl pro nás nesrozumitelný zmatek. Emír se otočil k nám a řekl prostě: "Dám vám k dispozici své osobní letadlo. Na palubě je kompletní operační sál.
Za hodinu
bude připraveno ke startu." Podal nám všem ruku a popřál šťastný let. Za hodinu jsme seděli na palubě jednoho z nejluxusnějších letadel na světě, se státním znakem vykládaným diamanty, s mnoha salony, ložnicemi, koupelnami se sprchami, barem, křesly, vše z vzácných druhů dřeva a ve zlatě, ale co bylo nejdůležitější, s dokonale vybaveným nemocničním pokojem. S takovým letadlem bych se rád vydal na cestu kolem světa, ale nás nic z toho komfortu nezajímalo, sledovali jsme na velké obrazovce mapu letu a přitahovali jsme v myšlenkách Prahu, už aby byl prezident v péči konzilia. Teprve když houkající sanitka odvezla přímo z plochy ruzyňského letiště Václava Havla do vojenské nemocnice, spadlo z nás napětí. Sekaná
Jednoho sobotního odpoledne jsme se vraceli z nějaké církevní slavnosti v západočeském Nepomuku. Mše byla nekonečná, a tak jsem se nedivil, když prezident při nastupování do auta navrhl, abychom se zastavili někde na pozdní oběd. Ujeli jsme pár kilometrů, když prezidentovo auto začalo brzdit na návsi jakési ušmudlané vesničky o deseti domcích. Před hospodou stála černá tabule s denním menu: utopenci 7,60, sekaná 4,20, chleba 0,60.
Jel
jsem hned za prezidentem, a když jsem viděl, jak vystupuje z auta a čte si ceduli, vyskočil jsem a volám: "Tady snad ne, pane prezidente, tohle nevypadá na dobrý oběd." Prezident byl ale nabídkou viditelně potěšen a dychtivě zamířil ke vchodu. "Mají sekanou, za čtyři dvacet, na tu mám hroznou chuť", nedbal na moje varování. Ochranka viditelně zpozorněla, když vstoupila do zakouřené putyky nejnižší možné cenové skupiny, kde u stolu sedělo pár chlapů v montérkách, kteří řvali jeden přes druhého v jakési náruživé debatě o obecních problémech. Přes celou hospodu jsem v oblacích dýmu spatřil na nálevním pultě nabídku jídel: sklenici zpola zaplněnou utopenci s cibulí a na talíři kus sekané jasně zelené barvy. "Tohle si nemůžete dát, pane prezidente", snažil jsem se zastupovat hradního hygienika, "podívejte se, jak je ta sekaná zelená". "Kdepak, vypadá dobře, dejte mi prosím dva plátky", už si ji objednával. Na tázavý pohled hospodského, zda si ji dám taky, jsem odmítl se zdůvodněním, že někdo musí přežít výpravu, aby podal svědectví, a dal jsem si slané tyčinky - byly hygienicky zabalené. Dodnes nechápu, jak prezidentův organismus, jindy tak citlivý na kdejakou maličkost, tenhle hazard přežil. |
