Rozhovor: Sehnat peníze na první ročníky maratonu bylo velmi těžké, říká Carlo Capalbo

Jak dlouho jste byl v Česku, když jste poprvé pořádal maraton v Praze?
Jeden rok. Už předtím jsem ale Česko navštívil. Po pádu komunismu jsem o České republice hodně četl a byl jsem jí fascinovaný a chtěl ji poznat. Na šest týdnů jsem se sem dostal v rámci projektu pro Evropskou unii a tehdy jsem si řekl: to je ráj, sem se musím vrátit. Takže jsem se vrátil a otevřel si tady poradenskou společnost. Česká republika je oblíbená kvůli mnoha věcem. V Itálii je známá tím, že jsou tady pěkné holky, mnoho mých italských přátel mi říká: Ty jsi v Praze? Já přijedu! Mezi nimi byl i Gelindo Bordin, který mi jednou v hospodě říká: Carlo, proč neuspořádáš maraton? A já na to: Ty seš blázen. Při dalším pivu: Zavoláme Zátopkovi. Takže takto to všechno začalo.

Než jste začal organizovat maraton, běhal jste sám?
Byl jsem profesionální sportovec, odehrál jsem tři zápasy za italskou juniorskou volejbalovou reprezentaci. A sedm nebo osm let jsem hrál ragby. Pak jsem s tím ale skončil kvůli práci. Takže jsem běhával v rámci tréninku. A za svůj život jsem běžel osm nebo devět půlmaratonů.

Bylo těžké sehnat peníze pro první maraton?
Ó, ano.Obcházel jsem šéfy firem a říkal jim: když nás podpoříte, je to pro vás velký risk, důvěřujete bláznivému Italovi, nemůžu vám nic zaručit. Jediné, co vám můžu garantovat, je, že do toho dám všechny síly, udělám pro vás maximum. Pár velkých společností mi ale důvěřovalo, takže první ročník se mohl uskutečnit. První tři čtyři ročníky byly po finanční stránce špatné. Ale postupně jsme se vypracovali a dnes máme vyprodáno šest týdnů před startem. Na prvním ročníku startovalo 958 maratonců a patnáct tisíc lidí v nesoutěžních bězích, teď v rámci celého seriálu RunCzech běží 69 tisíc lidí.

Co vám řekli na magistrátu, když jste přišel a řekl, že chcete v Praze uspořádat maraton?
Jediné, co jsem měl tehdy v ruce, byl dopis od pana Zátopka a trasu namalovanou na ubrousku. Bylo to velmi vtipné. Přišel jsem k panu primátorovi Koukalovi a on věděl, že za ním jde někdo, kdo zná Emila Zátopka. Takže byl ke mně velmi milý. Začal jsem mu povídat, že chci uspořádat maraton, že jsem ještě nikdy nic podobného neorganizoval, ale že jsem manažerem velké společnosti. A že jsem bývalý sportovec. Zeptal se mě, jak by to podle mě mělo vypadat. Tak jsem řekl, že by to mělo být trochu něco jako newyorský maraton. Že by se ho mohlo účastnit okolo patnácti tisíc lidí.

Jak se na to tvářil?
Viděl jsem, jak na mě víc a víc koulí oči. A poté mi řekl: Pane Capalbo, jsem primátorem dva a půl roku, ale za tu dobu jsem ještě nezažil podobnou situaci. Ale je to tak bláznivé, že já vám věřím. Ale když neuspějete, musíte opustit zemi dřív, než já, žertoval. Tak jsem mu to slíbil. Takže takto to všechno začalo. Se spoustou nadšení, trpělivosti, protože bez toho by to nebylo možné uspořádat.

Byly za těch dvacet let okamžiky, kdy jste se chtěl na všechno vykašlat?
Mnoho. Ale nikdy jsem to nikomu neřekl. A hlavně to neudělal, protože tady byla spousta lidí, kteří mi věřili. Tím, že jsem byl sportovec, tak jsem se díky tomu naučil jen tak se nevzdávat.

Co na pořádání maratonu máte nejraději?
Noc před maratonem. Ta je nejkrásnější. Celou noc pracujete a poznáváte své přátele. Všichni jsme v ulicích, chystáme trať. Zažíváme tam mnoho zábavných situací. A je potom úžasné, když ráno vidíte, že je opravdu všechno nachystané. Zhruba v sedm ráno pak jedu domů se převléct a cestou pozoruju v metru lidi s našimi batůžky, kteří už vyrážejí na maraton. A já jsem nadšený, že jsem k tomu mohl přispět.

Na co jste nejvíc hrdý?
Na své lidi tady, mé přátele, můj tým. 

Slavíte 20 let. Chystáte nějaké oslavy?
Ano. Párty chystáme pro V.I.P. Ale hlavně se soustředíme na účastníky maratonu – běžce a dobrovolníky. Pro všechny máme připravenu nějakou pozornost.

V minulém roce jste otevřeli běžecké centrum s názvem Running Mall. Jaký je jeho cíl?
Chceme umožnit lidem setkávat se. Můžou si tady zahrát stolní tenis, fotbálek, dát si kávu. A samozřejmě s trenéry zaběhat.

Zároveň máte běžecký profesionální tým.
Ano, vytvořili jsme tým, který žije tady v Praze, potkávají se tady u nás, žijí společně. To byl náš první cíl. Druhým cílem je, aby nás reprezentovali po celém světě. Závodí za RunCzech Racing, takže v každém závodě, když o nich komentátor mluví, tak musí říct: tady běží Patrick Makau za RunCzech Racing. A také chceme pomoci českých běžcům, kteří s nimi mohou trénovat a tím se zlepšovat.

Kolik atletů v týmu máte a z jakých zemí?
Je jich dvanáct hlavně z Keni a Etiopie, protože potřebujeme vyhrávat. V příštím roce přibudou z Ruska, Ukrajiny a jeden Polák.

Co prožíváte, když závod skončí?
Zhroutím se (usmívá se). Poté, co všechno skončí, což pro mě bývá až druhý den ráno, tak jdu domů a padnu do postele. Ale i když naspíme jenom pár hodin během víkendu, tak je to víc náročné po psychické stránce.