Rozhovor: Stále čekám na telefon z Hollywoodu, říká herečka Martha Issová

V čem je práce na pohádkovém příběhu pro herce specifická?
Skutečnost, že se jedná o pohádku, podle mého názoru žádná specifika nepřináší. Ovšem fakt, že jde o pohádku Sedmero krkavců, už jich nese celou řadu. Například vytrhat holýma rukama lán kopřiv, válet se v jeskyni v obrovském pichlavém ptačím hnízdě nebo běhat v deseti stupních nad nulou tatranským potokem je tak specifické, že na to v životě nezapomenu.

Vaše hrdinka, dívka Bohdanka, se musí blýsknout coby švadlena, aby své bratry zachránila z prokletí. Jak si vy osobně vedete s jehlou a nití? Jste hospodyňka jak ze Starého Bělidla, abychom zůstali u Boženy Němcové?
V tomto směru by ze mě asi Babička velkou radost neměla. Nicméně dala jsem do toho všechno! Šikovný střihač si s tím, doufejme, poradí. To paní režisérka, to je jiná káva. Ta seděla u tkalcovského stavu několik hodin a mám pocit, že si o něj napsala i Ježíškovi.

Pohádka stojí také na samém začátku vaší filmografie. Jak vzpomínáte na natáčení Princezny, které nesměla na slunce?
To od vás není hezké! Snažím se na ni nevzpomínat vůbec. Když se v téhle pohádce vidím, ještě stále je to pro mě traumatizující, přestože od natáčení uběhlo už opravdu hodně času a trocha nadhledu by jistě neuškodila… Bylo mi patnáct a motala jsem se v televizních kulisách skutečně velmi prkenně. Nicméně mě do ní obsadil režisér Vladimír Drha, kterého mám upřímně ráda, jsem mu vděčná za svoje první zkušenosti před kamerou. Od začátku ve mne věřil, i když upřímně nechápu na základě čeho.

Vybavíte si, jakým vy jste byla v dětství hltačem pohádek?
Pohádky jsem, jako asi většina dětí, milovala. A nejvíc ty temné! Třeba Andersenovo Děvčátko se sirkami jsem chtěla číst pořád dokola. Myslím, že pohádka musí obsahovat i děsivé chvilky, protože katarze je pak o to silnější. Nebo si člověk alespoň intenzivněji pamatuje, jaké z ní plyne poučení.

Raději jste se na ně dívala v televizi, nebo si pamatujete více ty z podání rodičů?
Vzhledem k tomu, že mi rodiče dost dlouho existenci televize tajili, nejvíce pohádek jsem znala z knížek. Později jsem se díky kamarádům ze školky dozvěděla, že je taková kouzelná bedna, ve které jdou v neděli ráno pořady jen pro děti, ale knížky pro mě byly asi nejzásadnější. Rodiče nám hodně četli, čímž způsobili, že jsme si pak hodně četli sami, a musím říct, že znám málo lepších věcí, než je sednout si sama s knížkou a nořit se do světů, které znají jen hranice vlastní fantazie. Ale zároveň si moc dobře vzpomínám, jak jsme přijeli na prázdniny do Sýrie, kde měli babička s dědou něco naprosto nevídaného, totiž video, mně byly čtyři a koukala jsem na Disneyho Mauglího nejmíň dvakrát denně měsíc v kuse.

Seznámila jste se tedy také s arabskými pohádkami?
Ano, jednak jsem měla oblíbenou knížku, kterou jsme si četly s mojí českou babičkou, ta se jmenovala Malý Muk, potom samozřejmě Pohádky tisíce a jedné noci a občas nám táta překládal arabské knížky, dodnes si pamatuju básničku z jedné z nich: „Hoř, hoř ohýnku, raduj se, tancuj Prďulínku.“ Nevím, jestli to byl překlad doslovný, každopádně arabské pohádky jsem měla hodně ráda.

Dneska už sama brousíte ostruhy jako vypravěčka pohádek své dvouapůlleté dceři Františce. Jak jste v tom úspěšná?
To máte pravdu, naše Fany na pohádce před spaním trvá a vzhledem k tomu, že zatím nechce, abychom je četli, ale musíme si je vymýšlet, je to někdy poměrně vysilující. Zvlášť když se mi chce často spát mnohem dřív než jí. Nicméně mám tyhle chvilky před usnutím moc ráda a vracím se díky ním do dětství. Vyprávět dětem pohádky je pro život naprosto zásadní!

Jak se pro vás změnil svět od doby, kdy se na něj díváte také očima Františky?
Takhle bych to neřekla. Já se na svět pořád dívám svýma očima, jen mi ona ten můj už poněkud zúžený pohled velmi rozšířila. Jak jsem před chvílí řekla, skrze ni se vracím zpátky k věcem, na něž jsem zapomněla, přestože mě formovaly. Díky ní jsem mnohem shovívavější a tolerantnější, fascinují mě věci, kterými mě před pár lety absolutně nenapadlo se zabývat, jsem schopna hodinu sedět v koupelně na zemi u lavoru a míchat lektvary ze šampónů, pudrů, mýdel, což je pro člověka vždycky dobré.

Potkala vás na divadle někdy zkušenost s hledištěm plným dětí?
Ano. A byl to slušný průklest! Čapkův Loupežník, deset ráno, vy hrajete zamilovanou naivku. Nepublikovatelné komentáře. Ale nakonec děti vždycky zjihly.

Jaká kdy byla vaše nejmenší role na filmovém plátně? Byla to květinářka ve filmu vašeho partnera Davida Ondříčka Ve stínu?
Květinářka byla moje nejmenší role ve filmu. A doufejme, že tomu tak i zůstane! Paradoxně jsem ji, myslím, získala, protože jsem spala s režisérem.

Patříte mezi herečky, které na nabídku role kývnou, teprve až si spočítají, kolik stránek zabírá ve scénáři?
Vzhledem k tomu, že neumím moc dobře počítat, to není můj případ.

Ve snímku Zoufalci se jeho režisérce Jitce Rudolfové stalo, že se jí scény, v nichž jste spolu s jinými hrála i vy, do filmu nakonec nevešly. Jak herec takovou zprávu přijme?
Vy jste ale informovaný! Protože mi Jitka Rudolfová tvrdila, že tu scénu rozhodně nevystřihla kvůli mně, že spíš z dramaturgického hlediska nebyla pro vyprávění příběhu hrdiny Vaška Neužila tolik podstatná, jsem tu zprávu přijala dobře. Ještě že jsem tak natvrdlá! Zřejmě mě to zachraňuje před nějakou hlubší frustrací!

Vaší zatím nejvýraznější filmovou rolí je Ofka z Dětí noci, za kterou jste zcela právem získala cenu v Karlových Varech. Jak vám bylo ve společnosti téhle hrdinky, která by mohla směle kandidovat na post nejprotivnější postavy v historii českého filmu?
Ač se to zdá podivné, ve společnosti Ofky mi bylo krásně. Nejdřív jsem si myslela, že když hraju takovou temnou a nespokojenou bytost, budu muset v téhle náladě být i já. Nicméně hned během prvního natáčecího dne jsem zjistila, že u mě tenhle systém vůbec nefunguje. Že mě to naopak ruší, protože pak ztrácím lehkost a radost ze hry. Čili jsem se na to vybodla, užívala si, že můžu pracovat s lidmi, kteří mě inspirují, což v případě filmu Děti noci opravdu platilo v plné míře, a do Ofky jsem se naplno propadala jen před kamerou. Ale naprosto vaši otázku chápu, už když jsem četla scénář, měla jsem chuť jí dát pár facek! A děkuju za kompliment, to člověka vždycky potěší.

Když osud nedopřál Alici Nellis natočit Lidice, odešla jste z tohoto velkofilmu i vy. Bylo to tenkrát pro vás náročné rozhodnutí?
Bohužel pro mě musím říct, že taková frajerka nejsem. Neodešla jsem z loajality k Alici, ale z důvodu nemožnosti domluvit se s producenty. Byla to pro mě tehdy věc principu. Náročné to bylo dost, ale nelituju toho.

Není to tak dlouho, co jste se vrátila z několikaměsíčního pobytu v L. A., kde jste i absolvovala herecký workshop. Dozvěděla jste se na něm o herectví něco nového?
Nového nic, ale znovu jsem si připomněla, proč mám tuhle profesi ráda, proč jsem ji chtěla dělat, co všechno mě na ni láká a jak je dobré na sobě pracovat. Bylo to velmi inspirativní.

Snila jste někdy sen o kariéře v zahraničí? Čekala jste ve skrytu duše na „telefon z Hollywoodu“?
Samozřejmě! Sním o ní stále a čekám!

Jaká nabídka by vám teď udělala největší radost?
Momentálně by to asi byla nabídka: „Klidně spi, my to ráno zvládnem.“.