Tomuto nezpochybnitelnému fenoménu posledních let jsem nemohla uniknout ani já. Když přišla šance vyzkoušet si trénink novodobých gladiátorů, neodolala jsem. Ten se kromě pilování kopů či boje na zemi skládá i třeba z kruhového tréninku.
„Sestavuji stanoviště tak, že svěřenci přirozeně prohlubují dovednosti, které potřebují – postřeh, sílu či výdrž,“ říká mi Petr Monster Kníže uprostřed své tělocvičny. Fanoušci sportu jej znají nejen jako trenéra jednoho z nejlepších českých bojovníků současnosti Makhmuda Muradova, ale také jako trenéra v reality show I am Fighter, kterou vysílá Prima Cool.
Po příchodu do holešovického fitka, kde zdi zdobí motivační citáty a nasprejované podobizny bojovníků, mi Petr napřed nabízí nápoj. Vybírám si čaj matcha, který mi vlastnoručně z prášku připravuje. Po zjištění jeho přezdívky jsem se začala trochu bát… „Často lidé říkají, že se jenom mlátíme, ale tak to není. Je to bojové umění,“ dodává důrazně.
I AM FIGHTER
|
Po konzumaci kávy a čaje se stanovují první stanoviště, ta mají sloužit na rozehřátí. „Máte se sportem nějaké zkušenosti, že jo?“ ptá se mě. Nějaké ano, ale při pohledu na ostatní si vůbec nejsem jistá, zda to bude stačit.
V pravidelných intervalech se střídám na stanovištích s bojovníky či hobíky, kteří si přišli s Petrem zatrénovat. Mezi nimi je třeba i sedmnáctiletá Valentýna Vacková, profesionálka, která se bojovým sportům věnuje už od deseti let. Ta mi poté dává krátkou rozcvičku na protažení svalů.
Samozřejmě, není pro mě možné, abych absolvovala trénink v plném zatížení jako ti, co už jsou na to zvyklí, ale Petr se snaží, abych si co nejvíc vyzkoušela. Pytel zvaný bulhar, který si mám na jednom ze stanovišť dávat za krk a zase dolů, je samozřejmě nejlehčí možný v tělocvičně. Ale s lany švihám stejně těžkými a běžící pás, který se postupně sám zrychluje, je tam taky jenom jeden.
Největší legrace přichází u tyče, s níž mám dělat výpady. Všichni muži ji mají ještě se závažími na gumě. „Nebojte, vy budete mít jen prázdnou tyč,“ uklidňuje mě trenér. Přicházím tedy k prázdné tyči, stavím se a chopím se jí podle instrukcí. Tady se však ukáže, že „prázdná tyč“ neznamená pro každého totéž. Když se ji pokusím prvně zvednout, nepovede se to. „Má dvacet kilo, to je v pohodě, ne?“ říká Petr. „Jak pro koho, pro vás ano,“ odvětím. Pravda ale je, že jsem jeho instrukce neposlouchala až tak podrobně, protože v mém vidění „prázdná tyč“ měla mít jen malou váhu. Když se držím pokynů, je to lepší, napodruhé už tyč opravdu zvednu a dám na ramena, i výpady udělám.
Netušila jsem, jak kreativní takový trénink může být. Ačkoli tento sport není úplně mým šálkem čaje, budu na něj teď nahlížet trochu jinak.
