metro.cz

Počasí v Praze

1 °C / 3 °C

Středa, 21. listopadu 2018. Svátek má Albert.
Zpěvačka a skladatelka Sabina Křováková
Další 1 fotografie v galerii
Zpěvačka a skladatelka Sabina Křováková | foto: Lenka HatašováMetro.cz

Sabina Křováková: Žiju rokenrol

30. července 2018  5:59 Jaroslav Panenka
„Teta do mě nejdřív musela nalít šampaňské, než jsem podepsala přihlášku do SuperStar. Pak jsem si před kamerou schválně česala vlasy hodně do obličeje v naději, že by mě kamarádi pankáči nemuseli poznat hned v prvních dílech,“ směje se Sabina Křováková, na jejíž načesané kadeře nakonec dopadly konfety pro vítěze Česko Slovenské SuperStar 2013. Tato trofej z ní naštěstí neudělala cukrkandlovou panenku, která hopsá na playback po diskotékách. Místo toho si Sabina postavila rockovou kapelu a začala s ní hrát vlastní písničky: „Ze začátku jsem cítila z lidí pod pódiem nedůvěru. Ale když viděli, že to se svou muzikou myslím vážně, museli jsme i přidávat.“

Jaké máte léto?
Nabouchané, zaplať bůh. Jak s mojí kapelou, tak i s Xindlem X, na jehož koncertech vystupuju jako host, toho máme přes prázdniny hodně. Ale já muzikou žiju, takže si v žádném případě nestěžuju. Brečela bych naopak, kdybych měla v diáři pusto.

S vlastní skupinou i s Xindlem X jste pořád mezi samými chlapy. Zanechává to na vás následky?
Já si vždycky víc rozuměla s chlapama, dívčí kolektiv je na mě moc velký slepičinec. Ačkoliv taky samozřejmě mám kamarádky. Na mužském světě se mi líbí jeho přímost, méně se v něm jedná oklikou. Dalo mi poměrně zabrat, než se mi podařilo seskládat kapelu ze spoluhráčů, se kterými si sedneme i lidsky, ale teď jsme fakt kámoši. A s Xindlem hrají taky samí skvělí kluci. Mám zkušenost s dívčí kapelou, byly jsme čtyři holky, a do toho už bych nešla. Byla to strašná drbárna.

Krotí se před vámi kolegové v jadrnějším mužském slovníku?
To bych po nich snad ani nemohla chtít. Jsou dny, kdy jsme pořád spolu, prosedíme pět hodin v dodávce, po koncertě někde spíme a ráno zas jedeme dál, ani ten největší svatoušek by nezvládal se neustále hlídat. K muzikantům připočtěte ještě řidiče a road manažera, samí chlapi, takže je fakt, že občas jsem valila oči. A kolikrát si v duchu říkám: Ty jo, tak takhle se bavěj kluci mezi sebou, když jsou bez holek. Protože mě už snad ani neberou jako holku. Ale zvykla jsem si, navíc mám v kapele fajn spoluhráče, žádný z nich není přes čáru. Kolikrát se tedy jen zasměju nebo dělám, že jsem něco neslyšela.

Sabina Křováková

Zpěvačka, skladatelka, textařka, 26 let

  • Pochází z Děčína. Od 12 let prošla kapelami nejrůznějších žánrů, zpívala punk, rock, blues i grunge.
  • V roce 2013 zvítězila v soutěži Česko Slovenská SuperStar. O dva roky později vydala první autorské album Sirkama. V roce 2018 vyšel na CD s názvem Co řekl kocour Sabině záznam bluesrockových písniček, které natočila s kapelou Aku-Aku a Radimem Hladíkem.
  • Koncertovala s Lucií Bílou, Sebastianem, skupinou O5 a Radeček. Vedle vlastních koncertů vystupuje jako host písničkáře Xindla X.
  • Nazpívala duety s Jakubem Děkanem a Xindlem X.
  • Aktuálně vydává singl Jako dřív, podpořený videoklipem.
  • Na rok 2019 chystá nové album, na něž nahraje vlastní skladby i písně dalších autorů.

Naučila jste se díky jejich řečem taky něco o ženách?
Určitě. Když slyším, co je jim na nás holkách otravný, snažím se takovou informaci vstřebat. Jsem za ty poznatky takhle z první ruky vděčná. Kluci se se mnou baví opravdu hezky. Já zase chápu, že řadu věcí vnímají a cítí jinak, a nedělá mi problém to respektovat.

Dokážete si dupnout, pokud je třeba?
V předešlé kapele jsem to právě moc nezvládala, taky proto mi přerostla přes hlavu. U svých současných muzikantů se snažím staré chyby neopakovat. Nastavila jsem od začátku určité hranice, i za cenu, že třeba budu chvilku za neoblíbenou. Už si umím říct, co chci a co ne. Přesto máme v kapele demokracii. Hraju se skvělými hudebníky, všichni mají konzervatoř, proto se s nimi ráda radím o muzice i o technických záležitostech. Celek je pak ovšem na mně, takže někdy zaslechnu, jak si kluci něco brblají pod vousy. Rozumím tomu, že si taky chtějí prosadit svou, k tomu jsme všichni trochu šouplí, každý svým způsobem. Tak se snažíme, aby to všechno do sebe zapadlo. Ze srandy mi říkají „šéfová“, a pak občas protáhnou obličeje, když se podle toho začnu chovat.

S první rockovou kapelou jste začala zpívat v Děčíně ve 12 letech. Byli rodiče tenkrát rádi?
Táta to zezačátku nesnášel dobře, protože chtěl, abych byla volejbalistka jako on, babička i prababička. Naši mě samozřejmě nenechali chodit na koncerty samotnou a já jim byla vděčná že ty dozory uměli skvěle skrývat. Zpívala jsem s pankáči, měli jsme kapelu Smíšené zboží, všude samé číro, byla to fakt divočina. Pro puberťáka je samozřejmě něco nepředstavitelného a potupného, když ho hlídají rodiče. Naštěstí si vždycky dali záležet, aby působili tak, že přišli za muzikou. Táta rozpustil háro, vzal si na sebe odrbané triko s nějakou oblíbenou skupinou, postával v rohu a dělal, že poslouchá. Byl tak nenápadnej, až se moji kamarádi začali dohadovat, jestli nebudu na starší, když z koncertů odcházím s takovým chlápkem… Rodiče pochopitelně hlídali, abych nezvlčila. A ačkoli sou oba vysokoškoláci, nikdy na mě v tomto ohledu netlačili. Vždycky opakovali, ať hlavně dělám to, v čem budu šťastná. Ve dvanácti letech mě mamka dala na bicí, v patnácti jsem dostala svou první kytaru. Rodina mě zkrátka v muzice hodně podporovala.

Nicméně chápu, že o vás museli mít strach. Měla jste pubertu divočejší než vaši vrstevníci?
Jo, pubertu jsem měla opravdu divokou. Vypadala jsem starší, byla jsem vysoká, měla dlouhé vlasy, na sobě roztrhané hadry a chodila jsem s klukama, kteří měli číra a pili krabicáky u Labe. Čas od času jsem na koncert utekla z domova, když mě na něj nechtěli naši pustit. V té době to se mnou prostě bylo těžký, uznávám. Na druhou stranu jsem z toho rychle vyrostla. Oč intenzivnější období to 10 bylo, o to bylo kratší. V šestnácti jsem nastoupila na střední a chápala jsem, že škola je nutnost, takže jsem učení neflákala. Taky jsem začala zpívat s bluesovými skupinami, jezdili jsme s nimi hrát i do Teplic, Rumburku nebo Ústí nad Labem, nastal větší klídek a byly to koncerty celkově na vyšší úrovni než dřív.

Kluci většinou začínají hrát na kytaru, aby na ni balili holky. Proč jste na kytaru začala hrát vy?
Chtěla jsem si skládat vlastní písničky. Líbily se mi zpěvačky, co si samy píšou muziku a doprovázejí se na kytaru, jako třeba Janis Joplin, Linda Perry, Brody Dalle nebo Amy Winehouse. První kytaru mi koupil děda a byla to kytara elektrická. Akustická kytara mě tenkrát v punkovém období přirozeně nebrala. V šestnácti, když jsem uměla první tři akordy, mi pak máma řekla, že konečně můžu složit písničku. A protože to bylo v době, kdy jsem maminku už zase poslouchala, napsala jsem píseň pro kluka, vedle kterého jsem seděla na angličtině a tajně ho milovala. Jmenuje se Malá večerní, dokonce jsem ji pak nahrála na svou první desku.

Slyšel ji někdy spolužák, pro kterého byla původně určena?
Nééé. On o ní nemá tušení. Byla to láska, o níž se nikdy nedozvěděl a snad ani nedozví.

Takže jste na kytaru nikoho nesbalila?
Určitě ne cíleně. Ale umím si představit, že něco takového některým klukům imponuje. Všeobecně se ví, že holky letěj na kytaristy, ale jestli to funguje i opačně, nedokážu posoudit.

A vás někdy kluk s kytarou uhranul?
Když nad tím teď přemýšlím, jsem vůči tomu asi imunní. Četla jsem o jednom průzkumu mezi vzorkem žen, za kým se jich nejvíc otočí. Prošel kolem nich kluk jen tak bez ničeho v ruce, pak s míčem, s knížkou a ještě bůhví s čím a úplně všechny se otočily jen za klukem s kytarou. Takže něco na tom určitě bude. Já když vidím kluka s kytarou, tak místo abych zasněně zírala nebo šílela, se maximálně podívám, jakou tu kytaru má, případně jak dobře na ni hraje.

Od 12 let jste hrála na bicí, od 16 na elektrickou kytaru… Vy jste asi nevyrůstala v bytě se sousedy za zdí?
Budete se divit, ale vyrůstala! Měli jsme na patře troje sousedy a zpočátku to samozřejmě skřípalo. Nicméně nakonec jsme si vytyčili hodiny, kdy můžu doma cvičit, a bylo po problému. To já ještě chodila od osmi let do pěveckého sboru. Zpočátku se mi tam líbilo, ale rychle mi začalo překážet těch ostatních čtyřicet holek. Chtěla jsem zpívat sólově.

Čemu vlastně vděčíte za tak osobitou barvu hlasu, za svůj chraplák?
Asi mi byl prostě takhle nadělen. Zpívala jsem odmala denně, jak to šlo. A na koncertech jsem řvala jako o život. Teď se zpětně divím, že jsem si tenkrát hlas neodrovnala. Hráli jsme třeba Linkin Park, přitom jsem neměla žádnou pěveckou techniku, v podstatě jsem křičela, až jsem byla celá rudá, s vyběhlými žílami na krku. Jednou jsem si takhle zkoušela zpívat doma, ječela jsem tak, že se táta vřítil do pokojíčku, protože se vyděsil, že jsem spadla z palandy a řvu bolestí. Přitom to inzerce byli Linkini. Moje profesorka zpěvu Hana Pecková mi dneska říká, že jsem si hlas obrušovala jako nějaký kámen. Ale mohla jsem dopadnout opravdu špatně.

Přepadl vás někdy od vítězství v SuperStar strach, že byste se hudbou neuživila?
Vím, že i kdybych musela začít chodit do nějakého zaměstnání, budu mít muziku alespoň jako koníček, nikdy bych se jí úplně nevzdala. Vyloženě strach tedy nemám. Před soutěží jsem si například občas přivydělávala se zábavovou kapelou, se kterou jsem u hranic zpívala německé dechovky, takže jsem si užila snad všechny žánry. Člověk se pořád učí. Někdy je líp, někdy hůř, jako ve všem. Ne vždy je to úplně jednoduché, ale v tom je to kouzlo.

Souvisí s rockovou hudbou i určitý, řekněme méně usedlý životní styl, nebo se dnes jedná o přežitou představu?
Připadá mi, že to takhle pořád asi je. I já umím zapařit. Ono vás to občas svede, když se na zastávce s kapelou u benzinky potkáte ve tři ráno s jinými muzikanty taky na cestě z koncertu. Tak nakoupíte plechovky piva a kecá se. Vracíte se pozdě v noci a nemusíte nikam vstávat. Myslím, že rokenrol jenom nezpívám, že ho i žiju. Sice v ještě snad rozumné míře, ale co tak znám holky, které zpívají jiné žánry, ty jsou klidnější, to je pravda.

Prozraďte mi na závěr, kdy jste měla naposledy na hlavě pankáčské číro?
Mně vždycky blbě drželo, měla jsem na něj moc dlouhé vlasy. A i když jsem byla rebel, nikdy jsem neměla dost odvahy pořídit si kérku, piercing nebo něco podobného. Ale pamatuju si, jak jsme v patnácti v Děčíně strouhali mýdlo, protože vlasy skvěle tužilo. Používala se na to i paštika, jenže to pak za vámi běhali psi.

Komentáře

Hlavní zprávy

Miliony turistů zahlcují Česko, hotely marně hledají personál

Ilustrační snímek
vydáno 21. listopadu 2018  9:37

Přinášíme miliardy, dejte nám náměstka. Cestovní ruch se hlásí o svá práva.  celý článek

Komplikace na Jižní spojce. Dělníci opravují vozovku u lanového mostu

Jižní spojka (ilustrační foto)
vydáno 21. listopadu 2018  8:45

Pražští řidiči, kteří jezdí do práce po Jižní spojce, musejí zase jednou vyrážet o pár minut dřív. Od lanového mostu po nájezdovou rampu V Korytech tu...  celý článek

Hurá na kluziště. Deník Metro připravil velký přehled, kde si v Praze zabruslíte

Bruslařskou plochu na Letenské pláni naleznete v blízkosti ulice Milady...
vydáno 21. listopadu 2018  6:29

Zima se blíží a k ní neodmyslitelně patří i ledové radovánky. A protože pražská kluziště pomalu otevírají své brány, přináší vám deník Metro přehled míst,...  celý článek

Na mobilu jsou Češi závislí. Datlují i v autě na červené

Surfujeme i v MHD
vydáno 20. listopadu 2018  15:24

Deník Metro vyrazil do ulic. Pozorovali jsme, kolik lidí nepustí chytrý telefon z ruky.  celý článek

Vaše fotky z Prahy

Máte pro nás zajímavý tip nebo Vás něco trápí a my Vám můžeme pomoct?

Napište nám